„Takže ta máma se vrátila a... no a pak se dozvěděla, že tam je tábor nucených prací. Ale to byl tábor nucených prací speciálně vytvořený Reicinem pro vojáky, pro důstojníky, a bylo jich tam celkem asi tři sta. Existuje seznam celkem velmi přesný a táta na něm má číslo myslím 64, čili byl 64., když tam přišel. A já jsem pak viděl ten výměr. Mluvím teď o době nedávné, kdy jsem získal tu dokumentaci stran otce. Tak tam je výměr, který podepsal nějaký strojvedoucí a jeho pomocnice s odůvodněním, že jmenovaný by mohl ohrozit výstavbu lidově demokratické vlasti. To bylo jediný zdůvodnění. S tím, že z kontextu toho, co tam bylo, vyplývalo, že snad neměl být zaměstnán. Což ale nebyla pravda, on normálně pracoval – jak jsem již říkal, přehazoval ječmen.“
„(No a co se tedy stalo po tom roce 1948, po únoru?) No tak to si pamatuji úplně přesně. To táta jednou přišel do kanceláře a našel na stole přihlášku do komunistické strany. Protože za první republiky platil princip, že aktivní příslušníci vojska nejenom nesměli být aktivní politicky, ale dokonce ani nechodili volit. Teď už samozřejmě volit chodili, ale otec zastával to stanovisko, že se nemají aktivně zúčastňovat politického života, tak prostě uspořádal vyšetřování, kdo to tam dal, a nějakým způsobem zjistil toho, kdo to tam dal. Anebo nezjistil, ale každopádně tam byl kolem toho křik a rozzlobení. No, výsledek byl, že velice krátce poté, po několika dnech, ho dal prezident Nejvyššího soudu na tzv. dovolenou s čekaným. To byl institut, kdy dotyčný musel být doma, bral plat a nic nedělal, nikam nechodil atd. A to trvalo asi někdy do léta, možná do začátku podzimu, pak už byl jaksi propuštěn z armády.“
„No a pak najednou v noci velkej křik doma a tátu sebrali. Stačil mámě jenom říct. ‚Nic jim neříkej, jsi blízká příbuzná.‘ Já jsem je tam viděl, jak prohlíželi šuplata, a zůstal ve mně dodnes takovej obraz toho jednoho estébáka – byli v civilu, všichni – kterej si dal na jednu nohu šuple a na druhé se otočil, takže jakoby vějířovitě se všechno z toho šuplete vysypalo na zem.“
Vladimír Šuman se narodil 17. října 1936 v Košicích do rodiny vojenského soudce původem z Čech. Záhy se do Čech opět přestěhovali. Otec působil v Litoměřicích, Plzni a také v Praze, kde Vladimír Šuman prožil dětství. Po válce otec chvíli působil jako velitel četnictva v Čechách a na Moravě a posléze se opět vrátil do armády do funkce soudce. Po roce 1948 odmítl ze své funkce vstoupit do KSČ, byl z justice vyhozen prezidentem Nejvyššího soudu a posléze pracoval jako dělník v plzeňském pivovaru. Nedlouho poté byl zatčen Státní bezpečností a bez soudu odvezen do tábora nucených prací zřízeného Bedřichem Reicinem, kde strávil dva roky. Vladimír Šuman nemohl kvůli kádrovému profilu svého otce studovat gymnázium ani si vybrat obor vysoké školy. V roce 1968 se zapojil do KAN, za což byl vyhozen ze zaměstnání. Při vojenské prezenční službě se stal spoluzakladatelem divadla Kladivadlo. Po revoluci působil v politice jako poslanec a později jako vysoký úředník ministerstva obrany.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
