Jan Málek

* 1938

  • „Na náměstí byly v tom srpnu roku 1968 stany, v noci rozdělané ohně. My jsme byli v rozhlase se Zdeňkem Bláhou celé ty tři čtyři dny v kuse. Nosili nám tam především mečíky - gladioly. To totiž někdo psal v tehdejších Literárních novinách, že to jsou naše jediné zbraně. Taky nám tam nosili jogurty z mlékárny vedle rozhlasu. Vysílali jsme starou muziku, co jsme chtěli. Nějaké domluvy s dalšími kraji byly, ale my jsme o tom nic nevěděli. Pak přijely tanky a zvedly hlavně do oken rozhlasu. To bylo podruhé, co na mě mířila hlaveň, ale tentokrát jsem věděl, o co jde, a nebál jsem se. Měl jsem jenom strašlivý vztek. Zvedlo se to a všichni zaměstnanci byli v oknech. A přišla zpráva, že se bude jednat s ruským velitelem. Protože jsem uměl dobře rusky, tak mě pro něj poslali. Teď lidi na mě křičeli: ,Nechoď pro něj, vykašli se na to!‘ Nabídli jsme jim cigaretu, to odmítli. Pak si zapálili svoje. Ředitel Semerád jim trpělivě vykládal, že tady neprobíhá žádná kontrarevoluce. Já jsem to překládal. Tanky tam stály dva nebo tři dny. Jednou jsem byl akorát na střeše a sbíral jsem jejich letáky, které shazovali, a najednou zápach kouře z nafty a tanky odjely. Asi to bylo tak ustanoveno, že to bylo kdysi americké pásmo, takže se tady nestaly takové věci jako v Praze.“

  • „Podstatné bylo to, že jsme nějakého toho večera docházeli k uličce, kde bylo kdysi kino Edison. To jsem věděl, že tam bylo, a šli jsme kolem něj. Pamatuju si jen, že tam lítaly okenice a všechno bylo v plamenech. Cítil jsem ten vítr, jak všechno hořelo, a mezi hřbitovem Zelená liška a domy, které tam postavili Němci za Hitlera, to nad námi dělalo jen takové čuch, čuch. Tam se to přestřelovalo. My jsme měli bílý prapor a umístili nás v nějakých sklepích, kde vím, že jsem nejedl nic než kostku cukru denně. Ani jsem nechtěl nic jíst, polévku jsem třeba odmítal. Když jsem pak šel do přízemí na záchod, tak se tam nade mnou do těch zdí kulka zaryla. A tam jsme byli ještě 9. května 1945.“

  • „Naši strašně jásali, když to komunisti v roce 1948 vyhráli. To jsme ještě žili v Krči a tam byla taková parta, byli to vzdělaní lidé. V podstatě by se dalo říci, že to byl takový intelektuální kroužek a ti všichni komunismu fandili. Já jsem později našel tátovy zápisky, on byl totiž úplně ohromen Gottwaldem, jak se chová přirozeně, lidsky. Ono to tak mohlo vypadat, ale je možné, že ta předválečná republikánská politika už nějakým způsobem v sobě měla něco strnulého, neživého. Při vší úctě k prezidentovi Benešovi, když si představíte ty projevy tím nosovým hlasem a zavřeným e, aby to neznělo pražsky. Lidé to cítili jako hodně oficiální, a když si představíme, jak velký vliv měl fakt, že nás osvobodili Rusové, a je nakonec jedno, jak se kde chovali. V Praze se chovali například slušně, na rozdíl od Brna, kde prý dělali hrozné věci. Takže muselo to tak dopadnout.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.03.2015

    (audio)
    délka: 03:41:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bolševik chtěl dávat najevo, že jsme kulturní země

Jan Málek, 1957
Jan Málek, 1957
zdroj: soukromý archiv pamětníka

Jan Málek se narodil 18. května 1938 v Praze. Jeho maminka byla zdravotní sestra, tatínek pracoval jako úředník. Jako dítě prožil dramatické události Pražského povstání v květnu 1945. Studoval na ruském gymnáziu, posléze byl přijat na Státní konzervatoř v Praze do oddělení lidových nástrojů. Ve třetím ročníku přešel do skladatelské třídy Miloslava Kabeláče. Po absolutoriu na konzervatoři v roce 1961 byl povolán k povinné vojenské službě v Rajhradě. Od roku 1965 působil v Československém rozhlasu, nejdříve v plzeňském studiu jako hudební režisér a dramaturg a od roku 1976 v Praze v pozici hudebního režiséra. V době normalizace nebyl členem znormalizovaného svazu skladatelů, přesto mohl dále působit v oboru.