Josef Skokanitsch

"Když sem pak lidi chodili, ti staří Chorvati, museli mít propustky. Jevišovka byla určena k zániku. My jsme přišli nazpět a byli jsme první, kdo soukromě stavěl. Začali jsme stavět prvního první sedmdesát tři. Naši nechtěli, abychom si koupili barák po někom, a náš původní dům, ve kterém jsem se narodil, nebyl volný. A teď co, vyhnat nemůžeš nikoho, když už to mají oni, tak jsme čekali, až se něco uvolní a bude stavební místo. Tak pak se uvolnilo na té naší uličce, tak jsme si koupili jeden starý barák. V něm jsme bydleli a nový si postavili. Naši si barák po nikom koupit nechtěli. Byť by to byli i z naší rodiny, z příbuzenstva, nebo někdo cizí, tak by řekl: ´Proč sis koupil ten náš barák? Proč zrovna ten náš? Co když půjdeme zpět?´ Ale já jsem věděl, že nazpátek už nikdo nepůjde."

"Náš táta si od kamaráda půjčil oktávku a stric Šalamun šel zrovna naší uličkou s krávami. A tam bylo bláta, že vůz mu skoro celý zapadl. Tak jsem mámě říkal: ´Mámo, já do Frélichova bydlet nejdu, tady je to strašné.´ Protože to dětství se mi líbilo tam. Nechtělo se mi zpět, ale dnes už bych neměnil. Dětství jsem tam prožil, dvacet dva let, od těch dvou let, tak když začneš trošku vnímat, tak prožíváš tam to dětství, kamarády. To tě nejvíc přitahuje, kde jsi prožil dětství."

„A Vy jste se naučil česky až když jste šel do školy?“ „No, já jsem se naučil. Ale můj bratr zase neuměl chorvatsky. I když na něj zprvu chorvatsky mluvili, ještě i babička, dokud žila, do jednoho roku. Oni povídali, ale on neodpovídal. Tak s ebáli, že vůbec nebude mluvit, začali na něj mluvit česky, když už žili v tom českém prostředí, tak on se potom rozmluvil, ale chorvatsky už se nenaučil. Chorvatsky rozuměl, ale všechno odpovídal česky. Už tak malý, možná se styděl nebo nevím co. My jsme doma mluvili chorvatsky. Rodiče s babičkou uměli i česky a německy, a dobře.“