„A my tu poslední noc, to jsme ještě nevěděli, že je poslední... maminka nás poslala k tetě, protože na zahradě měli vyhloubenej úkryt, vyztuženej jenom trámkama a prkny. No a pak jsme tam byli asi do půlnoci, no a najednou spadla bomba asi pět metrů od toho sklípku, takže se to začalo sypat, no, a teta říkala: ,Musíme honem, honem do sklepa k Maryškům.‘ No a teď jsme zjistili, že moji rodiče... že tam nejsou. No a ti tam potom asi za hodinu přišli a byli úplně vyděšení. Tak jsme byli rádi, protože tam byla strašně pochmurná atmosféra, lidi se modlili a ti Němci žbrebetili německy do toho a taky měli plný kalhoty. Tak po vesnici byly rozestavěny děla. A zrovna před naším domkem stálo dělo a oni (Němci – pozn. editora) věděli teda, že už je konec, že už jim nepomůžou žádný zbraně, ale nechtěli je nechat nepřátelům, tak je chtěli zničit. Takže ucpali hlaveň a na všech místech, kde stála ta děla, tak vystřelili a roztrhla se ta hlaveň. No a tak jsme se potom dozvěděli, že oni (rodiče – pozn. editora) když viděli, že teda tam se střílelo, na té vesnici, že by měli taky odejít do sklepa, tak chtěli schovat rádio. Táta šel a chtěl do toho sklípku a oddělával ten poklop a máti stála kousek dál ve dveřích do kuchyně a on se ohnul a spouštěl tam to rádio, a teď najednou obrovská rána. Máti tam měla skleněný dveře, ale za tím byly dřevěný zavírací na zámek (dřevěnice). No a takovej šrapnel kulatej z té hlavně proletěl těma dveřma. A tatínka ta tlaková vlna ještě ohnula, naštěstí, protože on ten šrapnel proletěl těsně nad jeho hlavou, a zvedl se, nevím, nějakým zázrakem, a zabodl se do veřejí těch dveří a nad tou mámou. Oba mohli být jedním šrapnelem poslední noc války zabiti. (A ty taky, když to spadlo pět metrů vedle...) No ale to nebyla taková hrůza. To se... No, pět metrů, kdyby to třísklo do toho, tak jo, tak bylo po nás.“
