Marie Hromádková

* 1943

  • „Staříček byl typický zemědělec, který ani chviličku nezahálel. Já si na něj vzpomínám jen při práci. Ještě si koupil mlátičku, a když vymlátil svoje, tak jezdil po Tiché mlátit lidem, protože lidé většinou neměli tak velkou mlátičku. Zapřáhl kravičky a pomáhal. Teď najednou kolem čtyřicátého devátého roku přišla doba, kdy se začalo mluvit o družstvě. To jsem chodila do první třídy. Čím dál víc k nám chodili lidé v kožených kabátech. Pořád se někoho vyptávali, vyšetřovali. Dokonce jednou tatínka odváděli. Tak jsme všechny tři děti za ním utíkaly, jestli mu něco neudělají. Staříček začal být strašně nešťastný, že statek, který budoval od roku 1916, tak najednou cítil, že o všechno přijde. O chlév, stodoly, tolik hektarů. Všechno měl opravdu vzorné. Začal být z toho nemocný a nemoc byla čím dál horší. Začal mít problémy se žaludkem, tak ho vzali na operaci. Byla to zřejmě rakovina, o které tehdy málokdo věděl, co to je a jak se projevuje. Lékaři říkali, že to bylo zauzlení střev. Z nemocnice ho poslali domů umřít. Modlili jsme se, byli jsme u jeho smrti. Vím, že to bylo v jednu hodinu 2. května. Když byl potom pohřeb, tak zapřáhli kravičky a rakev dali na vůz. Všichni jsme plakali, nejvíc maminka. Zrovna padaly odkvetlé květy z třešní a všechny jakoby na pozdrav zasypaly rakev lístečky. Jeli jsme vlastně alejí, kterou staříček vysázel, a vezli jsme ho na hřbitov.“

  • „Potom jsme bydleli na sídlišti, kterému se říkalo Korea. Kilometr jsme domů nosili vodu v kýblech, abychom se mohli umýt, abychom si mohli uvařit. To bylo sídliště. Samý bahno, rozestavěné cihlové domy. Pro vodu jsme chodili k obecní pumpě. Takže ten přechod... Teď jsme se objevili v takovým bahně. Začali jsme chodit pěšky, jak jsme byli zvyklí ze samoty. Takže bosky do obchodu. Tatínek nás několikrát napomenul. Nám to vyhovovalo.“

  • „Ředitel, který mě přivedl do školy v roce 1967, tak ten mi na můj pracovní stůl nachystal písmena: V roce 1945 osvoboditelé a dnes... Dal mi k tomu obrázky osvoboditelů a z novin, jak střílejí na Národní muzeum v Praze. Já jsem říkala: ,Soudruhu řediteli, já nemám dobré lepidlo.‘ On říkal: ,Já ti ho donesu.‘ Donesl mi lepidlo a já jsem to perfektně přilepila. Dubčeka jsem tam přidala. Všecko to bylo nachystané pro zahájení školního roku. V říjnu už to začalo být divný, jak se po nás dívali. Já jsem nosila noviny a dala jsem je předsedovi KSČ a řekla jsem mu, ať se podívá, co v nich je. On mi ani neodpověděl a hodil je po mně. Najednou jsem přišla do školy a na nástěnce prstem seškrábaný písmena, obrázky se ztratily. Já jsem si říkala, kdo to udělal, a začala jsem vyšetřovat, až jsem došla k řediteli a on říká: ,Já jsem to udělal. Musel jsem to dát pryč.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mořkov, 02.12.2014

    (audio)
    délka: 01:35:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na povrchu byla faleš, ale to lidské, skutečné, bylo někde v nás a nesmělo se to dostat na povrch

Marie Hromádková (Eliášová) v roce 1961
Marie Hromádková (Eliášová) v roce 1961
zdroj: archiv pamětnice

Marie Hromádková, rodným příjmením Eliášová, se narodila 25. dubna 1943 v osadě Pružiny náležící pod obec Tichou v okrese Nový Jičín. V této odlehlé osadě, kde elektrický proud zavedli až v roce 1949, žila do deseti let. Během komunistickým režimem řízené kolektivizace venkova se stala svědkem nátlaku na prarodiče ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Její dědeček to velmi těžce nesl a nakonec prý obrovské vypětí nervů zaplatil životem. Pamětnice se po studiích na pedagogické fakultě stala učitelkou českého jazyka a výtvarné výchovy. Osobně se sice nezapojila do žádného odboje a nestrávila ani den v komunistických věznicích, její příběh však ukazuje, že i v době nesvobody si mohl člověk zachovat důstojnost a zdravý rozum a nemusel vždy jen sklánět hlavu s davem. Ze zaměstnání ji sice nevyhodili, ale její názory a postoje ji omezily v pracovním růstu. Po pádu komunismu se stala jednou ze zakládajících členek Občanského fóra v Mořkově a jejím místním mluvčím. V této poměrně velké obci žije dodnes a již pětadvacet let je místní kronikářkou.