Marta Dušánková

„Fasovaly se pro muže lístky na cigarety. Ta paní Kotrbová, ona byla velmi hezká, což bylo mé štěstí, chodila za ním [německým úředníkem] a říkala, že pořád mi ještě není dobře, ovšem lístky si vzal. Ten chlapec, se kterým jsem chodila, nekouřil, takže jí lístky dával a ona tam vždycky přišla s těmi cigaretami. Ale že musím mít nějaké potvrzení od doktora. Ve vedlejší ulici, v Tolstého, byl doktor, byl Žid, s hvězdou, ale nebyl nikam odsunutý, protože měl spálené ruce od radia, tak ho nechali ordinovat, chodil v rukavicích. Maminka mi naklepala kartáčem rameno, to mě bolí ještě teď, namazala je česnekem a tohohle pana doktora zavolala. První, co bylo: ‚Který jsi ročník?‘ Pak povídá: ‚To je lepší proválet v posteli nežli tam.‘ Tak mi něco dal. Ovšem to bylo málo, tak mě poslal k jinému doktorovi, také v Tolstého ulici. Říkala jsem: ‚Pane doktore, já potřebuju potvrzení a zůstat nemocná.‘ Vysvětlila jsem mu velmi slušně a on říká: ‚Tak budeme píchat injekce.‘ Buď mi píchal jenom tu jehlu, nebo jenom vodu, nic mi nedával, ale tím byl krytý a já měla papír, že se musím léčit.“

„Když jsme dělali v té fabrice, dělaly se tam motory do letadel, kluci dělali v dílnách a my jsme tam seděly. Museli jsme tam vyrýt razítko a předat do kontroly. Samozřejmě jsme to packali, jak se dalo, ale měli jsme tam úžasného vedoucího, mladého Němce, který zřejmě věděl, jak to bylo, protože to špatné vždycky spravil a dal to tam. Jeho tragédie byla, že se zamiloval do naší holky, ale chodil tam s Němkou, Ulou, typickou Němkou. Teď dostal na vybranou od majitelky fabriky, buď se s tou naší holkou rozejde a vrátí se k Ule, nebo půjde na frontu. On nemusel jít na frontu jako specialista. Ale on se jí nevzdal, tak narukoval. Za čtrnáct dní přišel telegram, že padl. To byla jedna tragédie.“

„Tak to ubíhalo a už to mělo být [u konce]. Na deset měsíců jsme tam byli. Ti kluci, Kolíňáci, uplynulo deset měsíců a oni jeli domů. My jsme tam ještě byly. Tak se losovalo, kdo komu napíše, a samozřejmě, já jsem dostala toho pana Moravce. Tak jsem mu napsala dopis, že jsme tam byli poslaní na deset měsíců, byli tam i hoši z Kolína, a přesně za deset měsíců že odjížděli a my že jsme tam ještě pořád. Mezitím jsem měla propustku a jela jsem domů. Načež mi děvčata zavolala, že už přišel příkaz, že pojedeme domů. Já už jsem se tam nevrátila. Zůstaly mi tam peřiny a všechno tam zůstalo, ale já už jsem tam nejela. Oni je potom už propustili, že už pan ministr zařídil všechno, abychom se vrátily. To byla moje pošta, ale já ji nedostala… Mohla jsem mít památku. Ještě nás tady dali do Troji, tam byla nějaká fabrika, ale to ještě nebyl konec všeho, tak jsme museli do té fabriky. Tam jsme byli asi měsíc nebo dva.“