Bohumil Kos

„Zajímavé bylo, že na Masaryčce byl přistavený vlak, a když jsme nastupovali, byla tam nějaká organizace, která nám házela chleba nebo knedlíky, zkrátka potraviny. To dělali každému transportu. Tam už nebyli gestapáci, hlídali tam němečtí četníci. Sice tomu zabraňovali, ale nehonili ty lidi, aby je zatýkali. (…) Nikdy jsem neslyšel, že by o tom psali. To nám udělalo radost, měli jsme hlad jako vlci. Udělalo nám to dobře a viděli jsme, že o nás má někdo starost.“

„Jednou se stalo, že esesáky napadlo, aby udělali zápas dvou Židů. Dali jim hole a ti Židé se museli mlátit, až jeden zkrátka zemřel. Kápo zodpovídal za to, že tohle udělají do konce. Potom museli vyrobit máry a Židé museli odnést mrtvého do Terezína.“ – Tazatel: „Museli jste být jako diváci?“ – „Museli jsme být u zápasu, to bylo v přestávce na oběd. Takhle jednali s Židy.“

„Řekl mi (velitel odbojové skupiny), že musíme také sabotovat výrobu. Bylo na něm, že něco pustil, i když se to mělo opravit. Nebo jsme dělali (sabotáž), i když byl výrobek hotový, šolíchal se dál. (…) Nějaké zmetky jsme udělali, ale takovým způsobem, aby se to neproláklo. To by nás hned chytili a možná by z nás vymlátili, že sabotujeme a že je to nějaká organizace. (Vedoucí odbojové skupiny) mne vyzval, že potřebujeme zbraně. Slíbil jsem mu, že se budu snažit (nějaké opatřit). S bráchou jsme měli brokovnici a revolver, které jsme za války schovali v zemědělské budově. Myslím, že ve vesnici měli pušky v takových pěti šesti barácích. Byli to pytláci a neslyšel jsem, že by odevzdali flintu.“

„Samozřejmě jsem viděl, že ten je zatčený, tak to je zbytečné zapírat. I můj parťák říkal, abych nezapíral, protože on byl u toho. Kývnul jsem a tím to skončilo. Tím jsem ho zachránil. Kdyby mne dál mordovali, tak bych možná řekl člověka z Prahy 9, poněvadž ten se mi zdál… On kulhal. Nevěděl jsem, koho mám uvést, když jsem tušil, že mají jen jednoho. Samozřejmě o dalších jsem mlčel, přeci nebudu vyprávět, s kým jsem se stýkal, když byli spokojení s tím jedním.“