František Ďulík

„Výslechy, jak probíhaly, to se ani neptejte. Bití a bití, nic jiného. Nemohli z člověka nic dostat, jenom bitím. Na šlapky, na ruky. A tak různě. A několikrát, až sa člověk přiznal aj k tomu, co neudělal, víte? Já jsem byl vyslýchán v Praze, protože tam na hranicách nás předali potom do Prahy na Ruzyni a pak na Pankrác. Co jsem slyšel tady v Hradišti, že to bylo strašné a nejhorší, co existovalo. Ale říkám, neuměli nic jiného než bít, pendrekem na ruky, na nohy. Facka, to nic nebylo, ale na ty nohy, to strašně bolelo, to člověk ani nemohl chodit. A člověk se přiznal i k tomu, co ani neudělal.“

„V padesátém třetím roce zemřel Stalin a Gottwald, tak to jsem strávil v korekci. To je, dá se říct, takový betonový bunkr. Tam jsme dostávali jídlo jednou za tři dni. Nevím, proč nás tam dali. Já měl podezření, jelikož jsem měl jednoho kamaráda, co chtěl utéct, a někdo to požaloval a mě do toho dali taky, tak jsme museli nosit pásky na rameni, že jsme útěkáři. A tak nás dávali do týchto korekcí, při nějakých svátcích státních nebo pohřbech. Jídla tam nebylo, zima tam byla, sněhu bylo. To si nedovede člověk představit. Já to nechcu nějak zvětšovat, ale já si to ani moc nepamatuju, je to dlouhá doba, že.“