Vladimír Linhart

(Když potkal po 2. světové válce Jana Masaryka na Olšanských hřbitovech) „A ona se teprve po válce, když ho [Tomáše G. Masaryka] udělali prezidentem, dověděla, že to byl vlastně syn prezidenta, ten, co ji tahal za copy. A on si to pamatoval. Tak mi řiká: ‚Kamaráde, tak v tomto případě ti dávám právo užívat jméno mého otce jako jméno svého kmotra.‘ Tak takhle jsem přišel ke kmotrovství prezidenta Masaryka.“

(Během totálního nasazení v Německu, když potkal s přáteli v hospodě Hitlera) „A někdo tam řek: ‚Česká buchta – dobrá buchta, a spasiba!‘ Oni viděli, že holky maj U [jako Ukrajina] a že je obsluhovaly. A stavbyvedoucího vzali zpátky, poněvadž jeli přes Hirschfelde, tak ho vysadili, aby nemusel s námi. Tak jsem se ho druhej den ptal, kdo to jako vyslovil to poděkování, a on mně tvrdil, že sám Hitler.“

(Když si Vladimír Linhart kolegům v ČKD posteskl, že by se mu hodila na stavbu silná žárovka, která se normálně neprodávala, ale kterou v podniku měli.) „Tak se stalo to, že jeden kamarád, kluk mladší než já, povídá: ‚Mistře, to neni žádnej problém. Já vám ji donesu.‘ A já řikám: ‚Prosim tě, jak?‘ Oni takhle na vrátnici občas kontrolovali a to by mohl mít člověk průser a já jsem nechtěl, mně se krádeže protivily. A on co udělal: vzal tu žárovku, přivázal ji na provázek, druhej konec si přivázal na krk. Žárovka se mu plácala na zádech, a když šel z vrátnice, tak se vrátný smáli, měli z toho srandu – oni si mysleli, že je rozbitá, ne ukradená. Tak jsem ji získal, byla to moje nevlastní krádež.“

(Když se jako malý jel s otcem podívat na Tomáše G. Masaryka) „Když pan prezident vystoupil a procházel se po peronu, pohladil mě po hlavě. Měl jsem totiž rezaté vlasy, což jsem nevěděl, že byla jeho obliba: měl rád rezatý. To jsem se dozvěděl později, ale o tom později.“