Ing. František Pachman

„Já jsem vlastně měl takové menší problémy, ale to jen proto, že jsem pracoval v organizaci, která byla řídicí složkou Sigmy. Oni se tam všech odbojářů ptali na jejich názory a já jsem nedokázal říct co řada mých kolegů. A zachoval jsem se podobně jako táta. O vstupu vojsk jsem řekl, že je to okupace a nikdy to nebude nic jiného. A o Palachovi, na kterého se mě ptali, jsem řekl, že je škoda každého mladého života. Tím jsem učinil ortel nad svojí ,převratnou‘ kariérou. Takže mi potom dali v nealku místo nějakého vedoucího informační soustavy.“

„V podstatě se dostávám ke konci příběhu. Bylo to už 10. května. Jestliže dejme tomu od 5. nebo 6. května byl Kojetín osvobozen, tak já už jsem byl od té doby s tetou Maruškou venku. Už mně ukazovala lidi, domy, auta. Ukázala mně slípky, mohl jsem si s nimi hrát a honit je. Ukázala mně králíky. Říkala: ,To je Tomáš, to je Lojza,‘ a podobně. A jeden den po odpoledním spánku mě vzala na dvůr a něco tam dělala a já jsem tam běhal. Ona prý přišla ke mně a říká: ,Tak co, pamatuješ si ta jména? Tak to je Tomáš, Lojza...‘ A najednou zaburácelo auto. Teta se otočí a vidí, že z auta vyskakuje moje máma, která... vstoupila dovnitř, teta mě otočila směrem k mámě. Máma plakala a smála se zároveň. Chytla mě kolem krku do náruče a já jsem prý předtím na ni koukal nějak zadumaně a pak, jak mě vzala..., tak vlastně konec války byl, že jsem jí řekl větu, která se traduje, kterou zná každý, kdo zná nás, mě, naše: ,Mamičko, pojď, já ti ukážu králíčky.‘“

„Moje první osobní vzpomínky jsou dvě, z konce války. V posledních dnech, kdy se nevědělo, co se bude dít, se táta domluvil se strejdou Vojtou a tetou Maruškou, že mě hodí na kolo a večer nebo brzo ráno odveze do sklepa, kde se skrýval a který byl hned u lesa. Takže kdyby něco, tak se dalo schovat v lese. Považovali to za důležité. My jsme jeli a nad náma najednou letadla. Táta do smrti nevěděl a já taky nevím, jestli to byla ruská, nebo německá letadla. Ale to nebylo to důležité. Ať to bylo tak nebo tak, tak tam byla nějaká velká budova a ti, kteří byli nahoře v těch letadlech, mysleli, že jsou tam schovaní vojáci, nepřátelé. Táta se najednou podíval z toho kola nahoru ‒ toto mně ještě vykládal ‒ a chytne mě, odrazí se, dopadli jsme do příkopu, on mě kryl tělem a vtom obrovské rány! Čili moje první vzpomínka je, že jedeme na kole, já jsem šťastnej a najednou mě táta chytne a dopadneme někam tvrdě do příkopy a najednou obrovské rány. To byly ty bomby. To byla jedna vzpomínka. A pak vím, a to si už vzpomínám, to byl taky konec války, my jsme byli v tom sklepě a čekali, až přijde Vojta a řekne: ,Tak Němci už jsou pryč. Už nikdo není v Kojetíně. Vrátíte se k nám.‘ Tak vím, že když si táta chtěl jít zakouřit nebo prostě vyjít ven, tak že jsem strašně řval a bál se zůstat ve sklepě sám schovaný.“