Jiřina Moravcová

* 1935

  • „Potom se otec vrátil a v jednapadesátým roce, první nebo druhej den sváteční, přijelo asi pět mužů v kožených kabátech, udělali prohlídku tam, kde jsme bydleli, a pamatuju si, že všechno vyházeli. Moje školní věci, všechno. Já jsem v sobě měla hroznou nenávist, tak jsem se jich ptala, povídám: ,Můžete mi říct, co tady u nás hledáte?‘ A oni říkají: ,No, hledáme vysílačku.‘ Já povídám: ,Aha, tak ještě běžte do sklepa a ještě tady je půda nahoře, tak se běžte podívat, tam určitě něco najdete.‘ Samozřejmě u nás nic nebylo. No, tatínka odvezli a potom jsme ho už neviděli. Až v rakvi.“

  • „Já jsem je nenáviděla, protože to je takovej strašnej pocit. Já jsem svého otce měla nesmírně ráda a vážila jsem si ho, protože on byl opravdu velice slušnej člověk. A to nejenom já jsem ho měla ráda, ale ostatní lidé kolem něj taky. Takže jsem to považovala za hroznou nespravedlnost, že tam u nás jsou. Nevěděla jsem proč, bylo mi třináct roků. A když k vám nikdo nesmí, nikdo vám nesmí telefonovat, a pokud zvonil telefon, tak oni ho vzali, aby věděli, kdo volá, tak se nás všichni samozřejmě báli. Oni s ním chodili i po ulici, po procházce, takže měl každej strach. Samozřejmě, že měli všichni strach. Já jsem tenkrát chodila na gympl, do sekundy, ale ve škole jsem to neříkala, oni nevěděli, co se u nás děje. Já sama jsem mohla chodit, kam jsem chtěla, nikdo mě nehlídal, mohla jsem chodit ke známým, to ano, ale k nám nikdo nechodil. No pak jsme se odstěhovali.“

  • „Já mám jednu hroznou vzpomínku, na to budu do smrti myslet, protože jsem zažila ten nálet na Brno, kterej byl 20. listopadu čtyřicet čtyři, bylo to v pondělí, bylo to v deset hodin dopoledne, všechno vím. A já jsem ležela v Úrazové nemocnici, poněvadž jsem měla po operaci slepého střeva. Byl ten nálet, kterej teda byl velmi nepříjemnej, to byl tenkrát vlastně nálet spojeneckých vojsk, takže to dostala židenická zbrojovka a tady ta část, střed města no a ta úrazovka taky. Já jsem nechodila, musela jsem ležet a vzpomínám si, že mě vlastně vynesli z té nemocnice, maminčin bratr mě odnesl v náručí, protože tatínek měl zrovna trombózu, takže ležel a nemohl chodit. Pak mě nějak odvezli sportovním kočárkem přes hořící Lužánky, úplně si to dokážu vybavit, jak to bylo. Bylo to takový dost zlý. Doma v Pisárkách potom jsem pak mívala vždycky strašnej strach z letadel. Jak letěly letadla a jak jsem slyšela ten hukot, tak jsem se vždycky skrčila, už jsem měla pocit, že budou padat bomby.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 16.05.2014

    (audio)
    délka: 01:43:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To, co otci udělali, si v sobě ponesu, i kdybych tady byla do sta let

moravcova_jirina_portret_1954_maturita.jpg (historic)
Jiřina Moravcová
zdroj: Dobová fotografie z roku 1954 pochází z archivu pamětnice, současná fotografie byla pořízena při rozhovoru s pamětnicí

Jiřina Moravcová se narodila 6. srpna 1935 v Brně, v rodině Jana Müllera, hospodářského ředitele jedné z největších moravských zemědělských firem, Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický (ASPC). Matka Julie byla v domácnosti. Díky otcovu vysokému postavení byla rodina relativně zabezpečená a Jiřina tak prožívala bezstarostné dětství. ASPC fungovala i v Protektorátu a tak se ani během války život Müllerových příliš nezměnil. Tedy alespoň z pohledu malé Jiřiny. Julie Müllerová jistě prožívala chvíle strachu a obav, když byl Jan dvakrát vězněn gestapem na Špilberku. To ale Jiřina tehdy netušila, myslela, že je otec na služební cestě. Po válce získal Jan Müller důležitý post na ředitelství československého cukrovarnického průmyslu a pracovně tak přejížděl mezi Prahou a Brnem. Bezprostředně po únorových událostech roku 1948 se však život Müllerových obrátil vzhůru nohama. ASPC převzal revoluční výbor a Jan Müller o svou práci přišel. Do domu Müllerových se na několik týdnů nastěhovali příslušníci Státní bezpečnosti a rodina, včetně dětí, se načas ocitla v izolaci. Obrat v životě Jiřininy rodiny byl završen okamžikem, kdy jim byl zabaven byt a oni se přestěhovali na rodinný statek do Vyškova. Jan Müller tady plánoval hospodařit, brzy byl však z politických důvodů zařazen na dva roky do tábora nucených prací v Brně, odkud byl po roce a půl, v prosinci 1950, ze zdravotních důvodů propuštěn. O rok později zasáhla totalitní moc do života Jiřiny a její rodiny ještě jednou, tvrději. Dne 26. prosince 1951 byl Jan Müller ve svém domě zatčen, čemuž zbytek rodiny mohl jen bezmocně přihlížet. Rodina o něm pak nedostala žádné informace, nevěděli, co se s ním stalo. Až po několika dnech přišlo od StB Ústí nad Labem strohé oznámení o zatčení. Netušili však, čím se otec provinil, nevěděli, jak dlouho ve vězení bude. V červenci 1952 přišel od otce jediný dopis. V září 1952 přišlo úmrtní oznámení. Jan Müller zemřel ve vyšetřovací vazbě, údajně měl spáchat sebevraždu. Až o několik let později se Jiřina začala dozvídat, že její otec byl v procesu Pelikán a spol. obviněn z velezrady, když měl zprostředkovávat zbraně jihomoravským sedlákům. Brzy po odsouzení celé skupiny však vyšlo najevo, že tato obvinění byla smyšlená.