Miroslav Surovec

* 1934

  • „My jsme se chodili koupat k Ostravici v jednom místě, říkalo se tomu Na dvanáctce, tam byla vybagrovaná taková duča, jak jsme tomu říkali, a z toho betonu jsme tam mohli skákat i po hlavě, bo jinak Ostravice byla poměrně plytká. Byl jsem tam ještě s jedním klukem a přišli z Hitlerjugend, s vedoucím, taky se koupat. Nejprve nám tam něco říkal, my jsme jim samozřejmě nerozuměli, ale z těch gestikulací bylo jasné, že chtějí, ať vypadneme. My jsme se k tomu moc neměli, tak on tam zavelel a ty děcka namočily ručníky ve vodě a začaly nás..., vymlátily nás, museli jsme odtamtud [smích].“

  • „Pak byly prověrky nestraníků. Byla tam ředitelka a dva dědulové z uličního výboru. Dneska by byli mladší jak já [smích]. Uliční výbor byla instituce, která rozhodovala o všem možném – jestli někdo pošle kluka na střední školu… Tenkrát jsme měli vyplnit několikastránkový dotazník a na poslední stranu, na volný list, jsme měli svými slovy vypsat, jak to bylo důležité, že nás [Rusové] znova osvobodili. Odmítl jsem, tak mne tam zavolali, pro mě to byla ještě skoro legrace, protože jak mě zavolali, tak jeden přísedící z komise říká: ,Tak spusť, soudruhu.‘ A já jsem na to nereagoval. [Smích.] Až to zopakoval. ,Já vám nerozumím.‘ A on říká: ,Tak nám přečti tu svoji zpověď.‘ Oni tomu říkali komunisté zpověď… A tak když mi to tak nahrál, tak jsem mu tenkrát řekl: ,Podívejte se, zpovídá se ten, kdo zhřešil, já jsem žádných hříchů nenadělal, já se nemám z čeho zpovídat.‘ On vyskočil, zrudl – [řekl] za dvacet minut, jak to tam nebude, tak si ponesu následky, tak já jsem to tam samozřejmě nepřinesl.“

  • „V ten den, to bylo 2. května 1945, tatínek stál v brance domu a kolem nás už nepřetržitě několik dnů šla pořád kolona německých vozatajů s koňmi, oni už ustupovali. Já jsem se díval z okna a teď přiběhli dva, oni tam k mariánskému kostelu přijeli s tankem, ale to byl jenom takový průzkumný tank... Dva ti Sověti seběhli dolů a zajímavé je, že oni měli, to jsem viděl, na každém rameni samopal. Přiběhli a do toho transportu zahrkali. Tak se to všechno splašilo, někteří zůstali ležet, a teď jak po té Revoluční šel ten transport dolů, zřejmě tam ta služba jejich nějaká byla, že vyhodili ten most, to byl ještě starý, teď je tam nový u ,Kola‘. Tak i s těmi svými lidmi ho vyhodili do vzduchu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Morávka, 15.03.2014

    (audio)
    délka: 01:43:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    Morávka, 09.07.2015

    (audio)
    délka: 09:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem odříkával skautský slib, úplně se mi chvěl hlas a slibový odznak mám schovaný dodnes

Miroslav Surovec-Ježek
Miroslav Surovec-Ježek
zdroj: fotoalbum Jiřího Pavlicy

Miroslav Surovec, skautskou přezdívkou Ježek, se narodil 20. června 1934, jeho otec byl kovářem, vyrůstal na Státním statku Frýdek. Po válce pamětník vstoupil do skautského hnutí, byl vlčetem v oddíle br. Lipovčana. První tábor absolvoval v Komorní Lhotce, do roku 1949 byl skautem 2. oddílu Frýdek. Po válce začala rodina stavět dům, přišla však měnová reforma a jejich úspory znehodnotila. Po srpnu 1968 odmítl Miroslav Surovec souhlasit se sovětskou invazí, musel opustit učitelské povolání a pracoval v JZD, protože neprošel přes prověrkovou komisi nestraníků. Po nějaké době mohl nastoupit na lesnické učiliště na Bílé. Denně však musel dojíždět do práce horským terénem, v létě na motocyklu, v zimě na běžkách. V roce 1979 se vrátil na střední průmyslovou školu, kde vyučoval až do důchodu. Jejich vysněný dům byl srovnán se zemí, musel ustoupit panelovému sídlišti, proto s otcem koupili chalupu na Morávce, kde žije dodnes, chová koně, má malé hospodářství a místu se říká „U Surovce“.