Josef Pokorný

* 1920

  • „Komunistická strana byla úžasně schopnou organizátorkou. Každé město hned rozdělili na úseky. Každý úsek měl důvěrníka. Z organizačního hlediska to byl výborný tah. Lidé z naší církve pronajali dům v pohraničí a já jsem měl po kratičkou dobu svého působení úkol obcházet partaje. Díky tomu jsem se dostal do styku se všemi lidmi a oni ke mně zaujali velmi vstřícný vztah. Spřátelili se se mnou. Dokonce tam byl jeden komunista a ten mě vnímal jako člověka, jenž je loajální ke komunismu a zároveň věřící. Neměl představu, jaký to je rozpor. Byl to dobromyslný člověk. Vznikla komise, která musela všechny lidi obejít, kontrolovat a zjišťovat, co kdo je a jak smýšlí. Předsedou komise pro náš okrsek se stal právě tento člověk. A tak se stalo – dnes to vyprávím pomalu jako humor, ovšem tenkrát jsem to tak nepociťoval – že ke mně přišla komise. Můj známý byl zapisovatel a měl ještě kolegu. Vždycky chodili dva. Ten druhý měl zřejmě zaměřeno, že musí vysondovat, co jsem zač. Bylo vidět, že ho dráždím, protože předpokládal, že ten, kdo souhlasí s režimem, je ve straně. Já jsem ve straně nebyl. Můj známý - zapisovatel povídá: ‚Pan Pokorný souhlasí se vším, jen je věřící.‘ Ten druhý si ale nedal říct a povídá: ‚A proč nejste ve straně?‘ Já jsem v ten moment přišel na odpověď. Kdybych o tom předem přemýšlel, tak bych ji nevymyslel. Pověděl jsem mu: ‚Podívejte se, já nemůžu se vším úplně souhlasit.‘ ‚A s čím?‘ ‚Například s tím, že člověk je z opice.‘ Byl úplně vedle, nevěděl, co na to má odpovědět. Povídá zapisovateli: ‚Tak to tam zapiš.‘ Zapisovatel byl při smyslech a říká: ‚Ne, tohle tam psát nemůžeme.‘ Pak jsem to formuloval takto: ‚Můj světový názor je biblický, a proto nemohu být organizován.‘ To tam napsali. Slyšel jsem, že potom proběhlo sezení, kde se projednával můj případ. Hovořili o tom, že nejsem straník, a kdosi tam vystoupil a řekl: ‚Soudruzi, pamatujte, že máme Národní frontu a tam jsou také nekomunisté.‘ Díky tomu jsem prošel.“

  • „V Hořicích byl určen církevní tajemník, který měl dozor nad námi v církvi. Omezení byla asi tato: předně se muselo nahlásit místo pobožnosti, doba pobožnosti a jméno sloužícího. Nikdo jiný sloužit nesměl. Každý musel dostat souhlas - i laičtí kazatelé. Protože jsem občas také pomáhal, také jsem musel mít napsaný souhlas. Nebylo možno si někoho libovolně pozvat na kázání. Nebylo možno změnit dobu pobožnosti a zařídit nějakou extra pobožnost. To všechno bylo omezené, ale celkem se to dalo unést. Nebylo to tak zlé. V hradeckém sboru jsme prožili nesnáz, že nám zabrali sál. Byl velký a krásný. Na řadu let jsme ho ztratili. Zřídili tam zázemí pro rádio. Další potíže měl kazatel sboru, kterého několikrát vyslýchali. Nepodařilo se mu vytvořit dobrý vztah (s církevním tajemníkem - pozn. ed.). Ale pokud vím, situace (církevních sborů) byla různá. Záviselo na místních pracovnících. Například v Hořicích s námi místní tajemník jednal laskavě a nevím o tom, že by působil nějaké obtíže. Jednou mě dokonce tahal z bryndy. Zavolal si mě a povídá: ‚Pane Pokorný, já se vás na něco zeptám.‘ Trochu jsem se zalekl, co to bude za chyták. A on povídá: ‚Prosím vás, nebyl jste někdy spiritista?‘ Mě to překvapilo, povídám: ‚Pane tajemníku, nikdy v životě!‘ ‚Víte, lidi jsou svině. Někdo na vás donesl v Hradci, že jste spiritista.‘ Bylo to velmi nepříjemné, ale on to takhle zrušil. To byl jediný konflikt, který jsem prožil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hořice, 29.11.2013

    (audio)
    délka: 00:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Životem jsem prošel mnohem klidněji než mnozí jiní, po okraji pekla, s Boží pomocí

4051-portrait_former.jpg (historic)
Josef Pokorný
zdroj: dobové foto: archiv autora; současné foto: Renáta Malá

Josef Pokorný se narodil 1. února 1920 v Hořicích. Vyrůstal v prostředí farníků sboru Církve bratrské v Hradci Králové. Absolvoval reálku v Hradci Králové a začal se věnovat církevní práci v Kutné Hoře. Po vysídlení pohraničí byl přemístěn do Liberce, kde se zakládala nová komunita. V roce 1948 se rozhodl opustit zaměstnání v církvi, vrátil se zpět do Hořic a nastoupil do továrny Jesva. V tomto podniku vyrábějícím svařovací stroje pak pracoval třicet let. Celý život udržoval kontakt s farním sborem Českobratrské církve evangelické v Hořicích a Církve bratrské v Hradci Králové. Působil jako laický kazatel. Perzekuce se ho závažnějším způsobem nedotkly.