Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pokorný (* 1920)

• narozen 1. února 1920 v Hořicích

• po měštance v Hořicích navštěvoval reálku v Hradci Králové

• na sklonku války začal působit v církevním sboru v Kutné Hoře

• v letech 1945-48 budoval novou komunitu Církve bratrské v Liberci

• od roku 1949 pracoval v podniku Jesva v Hořicích

• od roku 1949 působil jako laický kazatel v Hořicích

Josef Pokorný se narodil 1. února 1920 v hořickém zámku. Josefův otec oslepl na italské frontě 1. světové války. Svůj handicap vyvažoval nezměrným entuziasmem. U nesčetných zálib potřeboval asistenci svých synů, takže Josef se již v útlém věku učil stavět mechanické hračky, esperantu a mnohému dalšímu. Vyrůstal v harmonickém prostředí farníků sboru Církve bratrské v Hradci Králové. Josefovi byl jeho otec celoživotním vzorem pro svou životní sílu a maminka pro svou obětavost.

První republika

Období první republiky prožíval ve všeprostupujícím opojení ze samostatnosti Československa. I výuka ve škole se pravidelně stočila k připravování programu na oslavu Masarykových narozenin a dalších výročí. Následná ekonomická krize se Josefovy rodiny nijak nedotkla, protože jeho otec byl – jako válečný poškozenec – učiněn společníkem ve skladu tabáku, takže měli stálý příjem a darem dostali byt. Otec vše velmi oceňoval: „Republika nám pomohla. Rakousko-Uhersko nám chystalo kolovrátky.“ Zbytek obstarala matka, zařídila hospodářství i se zvířectvem.

Ve společnosti už ovšem rostlo napětí. Stávky v továrnách a kordony ozbrojených policistů před nimi, formující se komunistická strana a projevy nesouhlasu se současnou vládou. Josef vídal plakáty vylepené u konzumu, kolem kterého chodil do školy, sousedku citující z Rudého práva svým dětem a projevy komunistů u příležitosti oslav samostatnosti.

Druhá světová válka

„Profesor češtiny vstoupil do třídy. Mimo očekávání nešel na stupínek, šel k oknu a začal plakat. Chvilku mlčel, pak se obrátil k nám a řekl: ‚Nestydím se před vámi plakat. Jsem z generace, která viděla tvořit republiku, a nyní vidím její zánik.“

Druhou světovou válku přečkal Josef klidněji než mnozí jiní. „Celá naše rodina válku prožila bez dramatických situací. Boží pomoc byla se mnou. Šel jsem na pokraj pekla, co se dálo jinde. Dva z mých spolužáků byli Židé a z koncentračních táborů se již nevrátili.“ Josefa se válka dotkla především svou atmosférou napětí – z rádia se linuly Hitlerovy a Mussoliniho projevy, příkazy a hlášení. Strach prožíval například při přeletu válečných letounů a převozu potravin.

Byl nuceně nasazen v Halle, ale už od příjmu do solných dolů jej ze zdravotních důvodů poslali zpět. Ostatní si z něj utahovali, že byl zadarmo na výletě ve středním Německu. Jeho kamarádi na tom byli jinak. „Jeden známý mi vypravoval své zážitky z Německa. Popisoval práci, nálety a schovávání v krytech. Vyprávěl mi také jeden humorný – přestože nebezpečný – příběh. Byl basistou a ve fabrice si zřídili kapelu. Při jednom koncertování začaly houkat sirény a on už byl ze všeho tak podrážděn, že nechal basu basou a utíkal do krytu, přestože všichni ostatní seděli dál.“

Josef, stejně jako ostatní členové farnosti Církve bratrské v Kutné Hoře i členové sboru Českobratrské církve evangelické v Hořicích, ke kterým náležel, „prožívali válku ve světle víry. Byli jsme si vědomi, že události nejsou jen v rukou lidských. Věřili jsme v Boží svrchovanost a očekávali jsme, že Pán Bůh události povede tak, aby byly uskutečněny Boží plány. Docházel jsem na schůzky mládeže, kde jsme se s těmito událostmi snažili vyrovnat prostřednictvím Boha. Stejně tak jako ostatní lidé chodili třeba do biografu. Scházet se bylo možné, horší to bylo až později. Hitlerovi naše schůzky nevadily tolik jako komunistům.“

Konec války

Konec války v Hořicích je opředen mytologií, protože byl dramatický. Německá armáda táhla od Náchoda k Hořicím. Partyzáni se údajně telefonicky spojili s Ferdinandem Schörnerem a „řekli mu, že jestli potáhnou na Hořice, tak dostanou co proto. Prý řekl jen: ‚Fabelhaft. Báječně.‘ Schörnerova armáda vezla poklad a ten se ztratil.“ Partyzáni zapálili továrnu, která sloužila jako německý sklad. Vznikl veliký požár. Ve městě nastala panika, Josefova maminka chystala pytle s nejdůležitějšími věcmi, kdyby bylo potřeba před Němci utéct. Pro Josefovu rodinu vše naštěstí skončilo bez větších komplikací.

Působení v Liberci

Josef již za války vykonával církevní práce při sboru Bratrské církve v Kutné Hoře. Po vysídlení pohraničí se církev rozhodla zřídit malou komunitu v Liberci. Josef byl jedním z pověřených farníků a církevní práci po několik let vykonával tam.

„Atmosféra pohraničí byla nepopsatelná. Když jsem přijel, na nádraží visela cedule ‚Zlatokopové pryč’. Někteří lidé jen vyrabovali, co mohli, a odešli. Třeba soused Balón. Jednoho dne byl jeho byt prázdný.

Sešli se zde lidé z různých míst, z Písku, z Prahy a vytvořili maličké společenství. Byl to sbor, který mohl vzniknout pouze v této situaci. Nálada ve společenství byla něco jedinečného, protože si všichni byli vědomi, že jsou v novém prostředí, vytrženi ze svého předchozího života. Všichni začínali tak nějak od znovu. Začínali nové zaměstnání, nové bydlení. To je sbližovalo.“

Pro Josefa se stalo hlavní otázkou, jak má nestraník ustát situaci a právoplatně žít ve společnosti, ve které se utužuje komunismus. Byl prověřován a zkoušen.

„Lidé z naší církve pronajali dům v pohraničí a já jsem měl po kratičkou dobu svého působení úkol obcházet partaje. Díky tomu jsem se dostal do styku se všemi lidmi a oni se se mnou spřátelili. Byl tam i jeden komunista a vnímal mě jako člověka, který je loajální ke komunismu a zároveň věřící. Neměl představu, jaký to je rozpor. Stal se předsedou komise pro náš okrsek, která kontrolovala, kdo jak smýšlí. Komise přišla i ke mně a ten můj známý byl zapisovatelem.

Jeho kolega chtěl vysondovat, co jsem zač. Bylo vidět, že ho dráždím, protože předpokládal, že kdo souhlasí s režimem, je ve straně. Já jsem ve straně nebyl. Můj známý - zapisovatel povídá: ‚Pan Pokorný souhlasí se vším, jen je věřící.‘ Ten druhý si ale nedal říct a povídá: ‚A proč nejste ve straně?‘ Já jsem v ten moment přišel na odpověď. Kdybych o tom předem přemýšlel, tak bych ji nevymyslel. Řekl jsem mu: ‚Podívejte se, já nemůžu se vším úplně souhlasit.‘ ‚A s čím?‘ ‚Například s tím, že člověk je z opice.‘ Byl úplně vedle a nevěděl, co na to má odpovědět. Povídá zapisovateli: ‚Tak to tam zapiš.‘ Ten zůstal při smyslech a řekl: ‚Ne, tohle tam psát nemůžeme.‘ Pak jsem to formuloval takto: ‚Můj světový názor je biblický, a proto nemohu být organizován.‘“

V roce 1948, kdy vrcholil tlak vyvíjený na církve, Josef usoudil, že není dostatečně obdarován pro profesionální práci v církevním prostředí. Rozhodl se vrátit do rodných Hořic a najít si civilní zaměstnání.

Zpět v Hořicích

Nastoupil do čerstvě znárodněné továrny Jesva, která byla přeorientována na těžký průmys. Po boku lidí nejrůznějších oborů, oblastí a společenských pozic zde pracoval třicet let. Uvědomoval si, že je sledován, vždy zůstal ostražitý. Různorodá společnost ve fabrice se mu líbila a velmi oceňoval, jak pěkné společenství uměli komunisté vytvořit.

Celou dobu udržoval úzký kontakt s Církví bratrskou v Kutné Hoře, ale i se sborem Českobratrské církve evangelické v Hořicích. Vystupoval pouze jako laický kazatel, takže obtíže, které režim uštědřil církvi, se ho dotýkaly pouze v omezené míře, například v  přítomnosti „tajných“ na mších. O tvrdých perzekucích věděl z doslechu, ale jeho samotného nikdy nepostihly.

„V Hořicích byl určen církevní tajemník, který měl dozor nad námi v církvi. Omezení byla asi tato: předně se muselo nahlásit místo pobožnosti, doba pobožnosti a jméno sloužícího. Nikdo jiný sloužit nesměl. Každý musel dostat souhlas - i laičtí kazatelé. Protože jsem občas také pomáhal, také jsem musel mít napsaný souhlas. Nebylo možno si někoho libovolně pozvat na kázání. Nebylo možno změnit dobu pobožnosti a zařídit nějakou extra pobožnost. To všechno bylo omezené, ale celkem se to dalo unést. Nebylo to tak zlé. V hradeckém sboru jsme prožili nesnáz, že nám zabrali sál. Byl velký a krásný. Na řadu let jsme ho ztratili. Zřídili tam zázemí pro rádio. Další potíže měl kazatel sboru, kterého několikrát vyslýchali. Nepodařilo se mu vytvořit dobrý vztah (s církevním tajemníkem). Ale pokud vím, situace (církevních sborů) byla různá. Záviselo na místních pracovnících. Například v Hořicích s námi místní tajemník jednal laskavě a nevím o tom, že by působil nějaké obtíže. Jednou mě dokonce tahal z bryndy. Zavolal si mě a povídá: ‚Pane Pokorný, já se vás na něco zeptám.‘ Trochu jsem se zalekl, co to bude za chyták. A on povídá: ‚Prosím vás, nebyl jste někdy spiritista?‘ Mě to překvapilo, povídám: ‚Pane tajemníku, nikdy v životě!‘ ‚Víte, lidi jsou svině. Někdo na vás donesl v Hradci, že jste spiritista.‘ Bylo to velmi nepříjemné, ale on to takhle zrušil. To byl jediný konflikt, který jsem prožil.“

Josefova matka zemřela v roce 1989. Nyní žije na výměnku u svého mladšího bratra a jeho ženy.

Za příčinu vzniku a existence materialistické ideologie komunismu ve společnosti považuje popírání věrohodnosti evangelií a ztrátu vztahu ke Kristu. Nad tímto problémem bádá dodnes.