„Přišli Rusi. Byla jsem holka a měla jsem strach. Utekla jsem k sousedům. Oni měli dceru. Aby nás vojáci neviděli, tak jsme ležely pod postelí. Ráno přišel můj otec a plakal. Malý děcka plakaly, to bylo pláče. My nemáme maminku. Maminku Rusi zastřelili. Musíme jít do lesa, podívat se, kde ji najdeme. My nemáme mámu. Rusi ji vytáhli na pole a znásilnili. Nechali ji tam ležet, a když se potom trochu vzpamatovala, tak nepřišla dom. Utekla kousek dál do vesnice, kde měli kozy, a u těch koz se schovala. Ježiš, my jsme plakali.“
„Tak jsme se tam nastěhovali. Zase všechno umyli a dali do pořádku. A tam jsme v klidu žili do června. Kousek vedle nás byl statek, kde žili Slováci. On měl dva syny a dceru. Na jaře přišel a říkal, že chce náš barák, že má dva syny a bude si zařizovat stolárnu a že my musíme ven. Bratři byli pryč a všechno jsme museli stěhovat. Malý vozík a celou noc jsme stěhovali, až jsme všechno, co jsme potřebovali, odvezli. Měla jsem po porodu. Ten, co chtěl ten barák, tam stejně nezůstal. Jeho syni tam nešli a dcera též ne.“
„My jsme nebyli zařazení, neboť maminka měla zánět žil. Doktor přišel za maminkou raz za týden. Měli jsme jít, ale ona dostala zánět, a tím pádem jsme nešli. Říkali, že půjdem na jaře. Ale na jaře už transporty nešly. Už to zastavili. Už jsme měli lístek. Od mého táty bratr bydlel kousek od nás a ten šel. Měli jsme už sbalený kufry, ale maminka dostala zánět žil, a že půjdem na jaře, a na jaře už transport nešel.“
„Bydleli jsme u hřbitova na konci vesnice ve Starých Lublicích. Kvůli hřbitovu jsme nemohli vykopat studnu. Všecku vodu jsme museli vozit kýblama od sůsedů. Pro krávy, na umývání, na praní. Jako malí jsme měli kyblíčky a nosili jsme vodu. Celý život jsme tu vodu nosili.“
Elisabeth Kučová, rodným příjmením Schindlerová, se narodila 12. listopadu 1926 v Kružberku (německy Kreuzberg) poblíž Vítkova. Jako naprostá většina místních obyvatel byli i její rodiče německé národnosti. Za války tak museli narukovat do wehrmachtu tři její bratři. Všichni přežili, ale jen šťastnou shodou náhod neskončili v některém ze zajateckých táborů na území Sovětského svazu. Domů se už ale nevrátili a zůstali v různých okupačních zónách Německa. Dvojčata Franz a Erich pak byla dlouho rozdělena železnou oponou, protože Erich žil v demokratické SRN, zatímco Franz skončil v komunistické NDR. Do wehrmachtu měl narukovat i otec, ale díky zásahu matky na německých úřadech mohl jako nepostradatelný pro hospodářství zůstat doma. Velké utrpení přinesl rodině i konec války. Sovětští vojáci znásilnili matku, která pak byla velmi traumatizovaná. Kvůli matčinu onemocnění nebyla rodina zařazena do odsunu. Jako Němci se však museli několikrát stěhovat, protože jejich dům si vždy vyhlédl někdo z nových osadníků. V roce 1948 pak byla rodina ze dne na den poslána na zemědělské práce na Táborsko. Elisabeth mohla zůstat jen díky tomu, že týden předtím porodila své první dítě. Úřady jí pak až po několika odvoláních dovolily sňatek s otcem dítěte, Čechem Milanem Kučou. Tomu se nakonec v roce 1951 podařilo zajistit návrat Elisabethiny rodiny. Manželé Kučovi pak žili s dětmi v Nových Lublicích. Jejich domek byl majetkem místního jednotného zemědělského družstva a v roce 1959 byl určen k demolici. Jednoho rána se tak musela celá rodina opět stěhovat, tentokrát do domu příbuzného v Nových Lublicích, kde Elisabeth Kučová žije dodnes. Elisabeth Kučová zemřela 29. ledna 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
