„Vozil jsem Che Guevaru. V Československu byl dva roky po sobě, byl ministrem zahraničího obchodu a ministrem průmyslu. Říkal: ,Až přiletím domů, předám funkce Fidelovi.‘ To udělal a pak šel pomoct kamarádům někde v Latinské Americe a tam ho zabili.
Vozil jsem také Brežněva, Chačaturjana, Chruščova, maršála Koněva, etiopského císaře Haile Selassieho – ten mi dal řád Zlaté hvězdy Etiopie, belgického krále. Belgický král mě pak pozval do Lucemburku a zařídil pro mě a manželku cestu do Jihoafrické republiky.“
„Naložili nás a vezli do Prahy. Mě a ještě dva kolegy. Vybírali dva z té čety u hranic. V Praze jsme zase začali bojovat v tom směru, že ti naši nadřízení chtěli, aby se stal Gottwald prezidentem. Spalo se všude možně, třeba ve Vršovicích, tam, co je dnes Slávie, nebo v Přípotoční ulici. Spali jsme na podlaze a kde se dalo, a odtud jsme jezdili do Prahy a bojovali proti národním socialistům. Skutečně jsme zvítězili a Gottwald se stal prezidentem.“
„U Roháčových kasáren bylo shromáždiště, já jsem tam byl jmenovaný jako nejlepší řidič – mimo jiné jsem uměl německy i rusky. Tvořila se tam hradní ochranka, ta se jmenovala nejdříve Hrad, pak Pátá správa, nakonec Osmá správa. Já jsem na Hradě sloužil celkem pětatřicet let. Nakupoval jsem vozidla pro Hrad, jezdil jsem pro ně do Kopřivnice a do Mladé Boleslavi, kromě toho jsem nakoupil i bavoráky.“
„Nechtěli nás pustit na Hrad. Tenkrát byl prezidentem Beneš. Ale oni chtěli, aby se stal prezidentem Gottwald. Tak proti nám vystupovali různí lidé, mládež a podobně. Nechtěli nás tam pustit, abychom se dostali na Hrad. A my je tam nepustili, až se stal Gottwald prezidentem. Pak jsme s ním vystoupili na Staroměstském náměstí, kde vystupoval. Bylo to tam rozbité ještě od německých tanků. Bylo tam udělané pódium, a my jsme stáli před Gottwaldem a on už mluvil jako prezident. Vezl jsem ho ještě s pár chlapci po silnici z Prahy až do Brna. Stál jsem tam dokonce vedle něj. Mám s ním jednu historku. Měl rád koňak. A tehdy ještě neexistovalo nic, aby se vyzkoušel. Tak jsem se musel napít a pak jsem to teprve předal jemu, a on se napil.“
„V roce 1947 jsem absolvoval policejní školu. Dostal jsem hodnost strážmistra a konečně také uniformu. Potom jsem dva roky hlídal na hranicích v Kryštofových hamrech. Brigáda se nacházela v Přísečnici, Kryštofovými Hamry vedl potok mezi Německem a Československem. Byly tam bažiny, chodili jsme ozbrojení a v noci jsme číhali na uprchlíky. Dva se zbraní v ruce se mi dokonce podařilo zadržet.“
„Prvního července 1945 mě kapitán Hájek v Mostě naložil, odvezl mě do Prahy a tam mě jmenovali příslušníkem Národní bezpečnosti. V roce 1947 jsem absolvoval policejní školu. Měl jsem předtím hodnost svobodníka, desátníka a pak strážmistra. A konečně jsem dostal uniformu. Předtím jsme měli na sobě hadry. Pak nás na dva roky poslali na hranice do Kryštofových Hamrů. Vedl tam potok mezi Německem a námi. Byly tam bažiny a my tam chytali Němce. V noci jsme tam na ně číhali a mně se dokonce podařilo dva se zbraní v ruce dostihnout. Oni byli ozbrojení a já samozřejmě také.“
Augustin Karel se narodil 1. října 1927 v Předním Hloubětíně. Již od patnácti let získával řidičské zkušenosti, a tak se jako řidič mohl v roce 1945 zúčastnit bojů proti příslušníkům werwolfu na Mostecku. V červenci 1945 byl jmenován příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Roku 1947 absolvoval policejní školu a dostal hodnost strážmistra, dva roky pak sloužil u Pohraniční stráže. Po únorovém převratu se stal členem ochranky prezidenta, řídil vozy československých prezidentů a zahraničních návštěv. Pro podezření ze sympatií s myšlenkami pražského jara musel v roce 1970 odejít na nucenou dovolenou. Po pěti letech byl omilostněn a jmenován zástupcem velitele Útvaru ochrany prezidenta a vládních činitelů. V této funkci působil až do odchodu do důchodu roku 1982.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
