Anna Pokorná

„V Lounech jsme vlezli do prvního baráku. Tam byla Němka jak poleno, ale vzala nás dovnitř, a dokonce šla k sousedům a vyptala na nich nějakou mouku. Upekla nám na cestu buchty a řekla: ‚Prosím vás pěkně, honem pryč! Já mám syna u SS, a jestli vás tu uvidí, tak zabije vás i mě.‘ Tak jsme si říkali, že budeme muset opravdu utíkat. Vzali jsme si pohoštění a chtěli jsme vyjít ven. My jsme odcházeli ven oknem a on už dveřmi přicházel za mámou: ‚Ty tu někoho máš! Koho tu máš?‘ ‚Ne, nikoho, nikoho.‘ Své mámě tloukl hlavou o dveře. Vedly do místnosti, ve které jsme byli. Zahlídla jsem to, když jsem skákala ven oknem. Slyšela jsem, jak to duní. Ona naříkala: ‚Ne, ne, ne.‘ My jsme utíkali. Schovali jsme se do kanálu a z něj jsme se dívali, jak (Němci) jezdili městem a hledali nás. Jenže v kanálu nás neviděli. Šla jiná parta a po ní stříleli. Asi si mysleli, že jsme to my. Říkala jsem: ‚Chudák ženská, nakonec to odnesla za nás. Byla to Němka a podívej, jak byla dobrá, že nás nevyzradila, nic neřekla.‘ Pak jsme došli na malou stanici, výpravčí nám koupil lístky. Říkal, že je to jenom kousek, že budeme muset jet jakýmkoli možným vlakem. Nákladní, osobní, všelijaké vlaky jsme vystřídali. Dokonce jsme jeli i vlakem, který vezl vojáky na frontu. Stál tam, tak jsme do něj vlezli a jeli. Tak jsme se dostali až na Moravu.“

„Za tři dny jsme se ocitli v Drážďanech a tam nás už lifrovali dál. Já jsem čekala, co bude, a najednou do našeho kupé vrazili tři chlapi: ‚Ven, ven, raus, raus!‘ Vylezli jsme ven. Počítali nás po desíti – vždycky: ‚Deset, dál.‘ Nevěděli jsme kde, co, nic. Zase dalších deset. My jsme se s Marií držely za ruce a byl tam menší člověk a já jsem si říkala: ‚Páni, ten má modré oči jako můj tatínek.‘ A teď počítal devět, deset – jako by nás měl rozdělit. Podíval na mě, podíval se na Marii, podíval se na ty ruce a udělal tak - takže jsme tam vlétly spolu. ‚Konečně jeden člověk!‘ jsem si myslela sama pro sebe. Ale Marie se mi ztratila a já jsem nevěděla, kde je. Jeli jsme dlouho a najednou jsem ji objevila. Tak jsme se zase chytly za ruce a zůstaly jsme spolu. Zas nás počítali a (dozorce) nás počítal zase dobře, že jsme byly spolu. Ocitly jsme se v Glashütte u Drážďan v lágru – das Gemeinschaftslager. Teď jsme se držely, abychom se dostaly na stejnou světnici. Neměly jsme tlumočníka, prostě všecko německy a jeden řval něco na druhého, a tak jsme si říkaly, že uvidíme. Nacpali nás do jednoho auta a někde nás potom vysypali. Byla už tma, nic jsme neviděly, jen velký osvětlený barák. Vlezly jsme do něj a tam voněly bramborové placky, což mě hrozně uklidnilo. Říkala jsem si: ‚Bramborové placky, to není špatná věc.‘ Byla tam silná Němka, taková dobrá babka, každému nám plácla jednu velkou placku a trochu čaje do hrnku a měli jsme jídlo za sebou. Pak nás odvedli do velké místnosti, kde nás bylo padesát. Měli jsme palandové postele. Najednou jsem slyšela hrubší hlas: ‚Panny nahoru, kurvy dolů, doprostřed fajnovky.‘ To bylo přivítání! Já říkám: ‚Ježišmarja, co to je?‘ A (dívka) s hrubým hlasem povídá: ‚Holky, nedivte se, ale my vás musíme zajistit, protože nevíme, co bude. A už je to tak.‘ A taky jo. Všecky jsme se začaly škrábat nahoru, tak nám ještě pomohly.“

„Do pohraničí přišli lidé, kteří mnohdy neuměli, co bylo třeba. Oni uměli udělat něco, ale neuměli všechno. Neznali osevní postupy. Například někdo byl kdysi zaměstnaný na statku, přišel do pohraničí a zde získal na starost celý statek. Nevěděl, co s tím. Neměl osivo ani nic jiného a musel to všechno zařídit. Každý na to neměl, protože každý člověk má určitou mez svých možností – teď nemyslím možnosti osevní, ale možnosti hlavy. Někdo osevní postupy neznal, někdo znal, ale ten zas třeba neměl dobytek nebo něco jiného, potřeboval pomoct. Nakonec řekl: ‚Já se na to vykašlu. Já to tam dám a budu mít pokoj.‘ Když uměl opatrovat krávy, šel ke kravám. Když uměl opatrovat telata, šel k telatům. Když uměl slepice, tak dělal slepice. Takže pro ně to bylo dobré. My jsme tam měli jednu celou vesnici, jmenovala se Svatoňovice a to byla vesnice takzvaných kulaků. To byli lidé, kteří jim doma dělali nějaké neplechy. Tak je přestěhovali do Svatoňovic. To byly vyloženě – jak se říká – negativní typy. Přišel za mnou farmář a říká: ‚Ježišmarja, co mám dělat? Chlap mi tam chová holuby. Má jich plno a nechce mi chodit do práce.‘ Já jsem řekla: ‚Má holubů plno?‘ ‚Má.‘ ‚A co s nimi dělá?‘ ‚Nic, chová je.‘ ‚Tak chová holuby, tak mu nechte farmu holubů a je pokoj.‘ ‚Ne, my ho potřebujeme do práce.‘ Tak jsem za holubářem šla. Nechtěl mě vůbec pustit dovnitř. Řekla jsem mu: ‚Nebudu překračovat váš práh, jen se vás chci zeptat, jak to máte s těmi holuby? Na co je chováte?‘ Říkal: ‚Po tom nikomu nic není. Já jsem choval holuby doma a chovám je i tady. Nic jiného dělat nebudu.‘ ‚Dobře, ale mohl byste nám alespoň pomoct. Holubům musíte taky dát něco žrát, ne? Tak nám pomozte alespoň za to.‘ ‚No jo, to víte, celý nakřivo.‘ Ale když přijeli mladí a pracovali u holubů, tak řekl: ‚Já se na to nemůžu dívat, jak je to všechno levé!‘ Sebral se, mladým vynadal a ukázal jim, jak to mají dělat. Nakonec jsme ho z toho dostali. A bylo to dobré. Měli jsme problém, ale všechno se vyřešilo. Mladí dělali a já si dodnes pamatuju na jednu písničku, kterou si zpívali: ‚Pod horou, pod horou...‘“

„Pomaličku jsem se seznamovala a najednou přišla další dávka. O dvě místa dál posadili pěknou holčičku. Říkala jsem si, že vypadá jako Česka. A ona to opravdu Češka byla. Jarča. Řekla nahlas: ‚Jestlipak je tu někdo Čech?‘ Tak jsme se ohlásili - já i (kluk) za mnou. Sláva, jsme tu tři. Jarča byla krásná holka a náš mistr z ní byl celý pryč, to bylo samé: ‚Jarčo, Jarčo!‘ Ona na něj: ‚Jejejej, ty telátko jedno. Ty telátko, copak po mně chceš?‘ On si myslel, jak pěkně mu neříká. Říkal: ‚Was ist das telátko?‘ Jarča: ‚Miláček.‘ A on z toho byl celý pryč. Ten Čech za mnou řekl: ‚Až přijde na to, co to je, tak běda tobě, člověče.‘ ‚Tak já mu přestanu říkat telátko.‘ On na ni trpěl jak na větry. Najednou, když bylo ticho, ozvalo se česky: ‚Dejte si pozor. Tady rozumí česky všichni. Dejte si pozor, protože bude zle!‘“

„Svůj život dáváme po kouskách, nevíme, kolik nám ještě ho zbývá, jen někdy čas připomíná, že se už připozdívá, že i kruh života se pomalu a tiše uzavírá. Než přijde soumrak, třeba se rozhlédnout, zda uklizen je každý kout. Bude se účtovat, má dáti, dal. Nechť silnou čarou je podtrženo slovo: přesně se vyrovnal. Jedinou prosbu k vám ostatním máme, ochraňte vše, co vám dáváme, přidejte ze svého něco též navíc, ať mají potomci zas větší krajíc, učte je skromnosti, lásce a svornosti, oběti pro druhé, práci pro kraj a bude na zemi skutečný ráj.“