Alena Pavlová

„Tu Boženku jsem chytla za ruku, utíkaly jsme ne do sklepa, ale domů, a když jsme doběhly k tomu našemu domu, tak začly lítat bomby – ale já to viděla ve svých osmi letech jako ohnivé šípy. A maminka řekla větu: ‚Pánbůh s námi a zlé pryč! Pojďte, děti, dovnitř.‘ My zůstaly mezi futrama dveří, které jsou takové opravdu bytelné, živy, a ten barák měl zepředu obrovský kráter po té bombě a zezadu, kde byl potok, byla druhá bomba. Takže ten barák vyletěl do luftu a my pod těma futrama dveří s maminkou.“

„Já jsem se vdávala v padesátém šestém a měna byla v padesátém třetím roce. To je pro rodiče další obrovská pohroma, protože mně řekl otec: ‚Alenko, jestli nemusíte, nevdávej se. Protože tvoje věno je ve vázaném vkladu. A to nikdy nedostaneme. To by byla velice ubohá svatba – jestli se nemusíš vdávat, nevdávej se!‘ A můj manžel, to byl taky svojský člověk, ale jinak, povídá: ‚Pane Zápeca, nemusíme se brát, opravdu ne. Ale já už mám hodně staré rodiče a já jsem nejmladší. A moji staří rodiče by chtěli, abych já se oženil. Takže já budu vlastně plnit jejich přání. A když Alenka bude souhlasit, tak nám nebraňte a my si tu svatbu uděláme jako sami.‘ No ten otec zíral!“