Rudolf Reinold

„Koncem války onemocněla moje sestra. V pětačtyřicátým pro nás nebyly léky. Nebyli doktoři a ono to došlo tak daleko, že ta holka nemohla chodit. Matka se o ni musela starat ve dne v noci. Dostali jsme příkaz, že musíme odjet do Mikulovic. Sestru jsme naložili na gauč a s tím gaučem jsme ji naložili na auto a zavezli nás do Mikulovic. V Mikulovicích nás bylo třiadvacet v jedné místnosti. My jsme tam přišli večer. A ten zbytek, co jsme měli ještě těch třicet kilo, jsme museli odevzdat do lágru a tam jsme to nesměli zamknout. To muselo být všechno otevřený, tak oni měli možnost to všechno prohrabat a ještě něco vzít. Tam se nám ještě ztratilo věcí z těch třiceti kilo. V tom lágru jsme museli každý den nastoupit v osm hodin ráno do práce a dělali jsme vojákům dřevo na topení nebo zajišťovali vodovody proti zimě. Byli jsme taková partie čtyř chlapů, ale já jsem byl nejmladší. Někdy jsme dělali u policajta a tam jsme dostali za práci přidělený kousek chleba s marmeládou. Tam jsme se vždycky tlačili, abychom dostali kousek chleba, páč jsme dostali jen takový kousek chleba na dva dny. Jestli jsme ho snědli za jeden nebo si ho nechali na dva dny, to byla naše věc. To jídlo bylo velice špatný.“

„Potom byli ubytováni na zámku. Co se dalo, tak to urvali. Potom začlo znásilňování. Přímo u nás dvě sousedky. Jedna mladá holka, co měla osmnáct roků, jedna byla policajtova dcera. Tu sebrali do zámku a tam ji znásilnilo pět chlapů. Ta mladší měla po tom znásilnění dítě a to se narodilo ještě tady.“

„V roce 1938 byl asi třetí barák od nás četnická stanice. Tenkrát tam byla hromada chlapů a šli na ty policajty. A náš soused byl řezník a měl pistoli. Za barákem vystřelil. To byl takový signál. Potom šli policajti z Javorníku pěšky. Měli zbraně a přišli až do Vlčic. A tam se připojili ti naši policajti a odcházeli směrem na Žulovou, poněvadž tenkrát vlaky nejezdily, protože v Kraši (Velká Kraš) vyhodili kus tratě, aby vlaky nejezdily. A tím pádem šli policajti pěšky.“

„Konec války byl špatný. Za prvé tisíce lidí přišly před frontou z Německa. Přijeli s krávama, koněma, plný vozy. Oni byli zvyklí na rovinu a u nás v těch kopcích nemohli ty vozy udržet, protože neměli brzdy. To byl velký problém. Sestra byla už nemocná a u nás byli ubytovaní lidi. Nastlali jsme slámu a na ní ti lidi spali. To bylo spousta lidí. Oni se potom zase pomalu vrátili zpátky a dostali se Rusům přímo do ruky. Napřed přijeli ti utečenci a potom německé vojsko. Šli přes Vlčice, přes hory. Jich bylo moře. Potom byl dva dny pokoj a pak najednou byl velký kravál. Otevřel jsem dveře a stáli tam Rusi. Celá kolona Rusů.“