profesor Jan Jeník

* 1929  †︎ 2022

  • „Přesto jsem pak byl v roce 49 vyšetřován. A byly pokusy StB… Byl jsem přímo povolán na Letnou do sídla StB, do budovy ministerstva vnitra. Klasicky jsem byl dvojicí různých agentů vyšetřován – co vím, co znám, co jsem ochoten udělat. Já jsem už od začátku toho přivedení naznačoval, že se divím. Oni na mně mimo jiné chtěli, abych to nikomu neříkal. Já jsem rovnou řekl: ‚Ne, já se vrátím na katedru‘ – v té době jsem byl asistentem na katedře botaniky – ‚já to určitě řeknu, že jsem u vás byl.‘ To je odradilo. Pak zmírňovali v tom nátlaku a prakticky jsem již nebyl obtěžován.“

  • „Druhý den jsme už jeli do terénu, do těch písčin. Kolega Longman byl také původem lesník, jako já jsem byl rostlinný fyziolog. A zajímalo ho tam zalesňování. Na jednom místě uprostřed těch lesů té jižní Moravy jsme vyšli ven a on si fotil, jak se u nás zakládají nově vysazená okolí sazenice té borovice. On si to tam tedy fotografoval. A kolem nás přejel nějaký traktorista – projel celý ten úsek toho lesa. My když jsme pokračovali, tak na konci toho lesa stála závora a byli jsme zatčení. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že tam byla blízko nějaká podzemní základna. Takže jsme byli zatčení s celou touto rodinou.“

  • „Poslal veškeré soupisy svého díla mně. Takže já jsem měl najednou k dispozici opravdu kompletní seznam jeho vědeckých prací a expertiz. A měl jsem tu čest napsat kompletní spis, který pojednával o životě Vladimíra Krajiny a který dodnes je hlavním životopisným zdrojem té odborné složky jeho života – ne té politické, o které jsme mluvili. Takhle jsem se seznámil s Krajinou a držel jsem (ho – pozn. ed.) velmi dobře v paměti. A zdálo se mi nutné, aby bylo jeho jméno řádně oslaveno přímo tam, kde Krajina působil. Zasadil jsem se tak o to, že největší posluchárna v budově v Benátské ulici se dodnes zve Krajinova posluchárna. A zasloužil jsem se také o to, aby byla postupně udělaná sbírka na vytvoření nástěnné plakety, která jasně říkala: ‚Zde působil Vladimír Krajina, profesor, politik…‘ A dovolil jsem si na tu desku dát třetí titul: ‚… a národní hrdina.‘“

  • „Hned od roku čtyřicet pět jsme pořádali tábory. Už v tom roce v červnu, ještě nic nebylo - nebyly stany, ale sehnali jsme takové primitivní celtové vojenské stany a udělali jsme takzvaný Žňový tábor. Byli jsme hrdí na to, že pomáháme republice v prvních žních. Vzpomínám si, že jsme tábořili na takovém špinavém dvoře, ale bylo tam spousta veselí. Na rozloučenou jsme uspořádali táborák, na který přišlo spousta vesničanů a docela dobře se s námi bavili.“

  • „Pamatuji si, že jsme se sestrou utekli na náměstí, k hrůze našich rodičů, v době, kdy na něj přijížděli němečtí vojáci. Dodnes si pamatuju (to bylo pro tyto oddíly typické), že přijížděli na motorkách se sajdkárami, samozřejmě ozbrojeni puškami přes rameno. Shromažďovali se na náměstí, kde se již také pálily české knihy – školy je tam vyhazovaly. Takže jsem viděl jak nástup německého vojska, tak ničení české kultury v pohraničí.“

  • „I tam jsme si přivydělávali. Dodnes si pamatuju, jak jsme s jedním z našich členů Zrzkem utvořili dvojici a s břichatkou, což je taková velká těžká pila, s níž se kácí stromy, jsme si kácením vydělávali u místního lesníka. Vydělávali jsme si jak na samotný tábor, tak i na dovybavení naší klubovny.“

  • „Byl tam fakultní tajemník strany, děkan fakulty, pak tam byl místní komunista z botanického ústavu a já. Takže jsme byli čtyři. Tato komise rozhodovala: může zůstat – nemůže zůstat. Rozhodla, že ne a že pokud možno nemám mít styk s mládeží a dále samozřejmě mám dostat manuální práci.“

  • „Byl jsem vyzbrojen pro výuku na Karlově univerzitě spoustou nových zkušeností, spoustou fotografií a diapozitivů. Psal jsem do časopisů - i do vědecko-popularizačních: do Vesmíru, do Živy. Snažil jsem se seznamovat české čtenářstvo, které nemělo v těchto dobách žádné zprávy z první ruky, s tropickými kraji. Snažil jsem se lidi a především studenty informovat ve větším světovém formátu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.12.2013

    (audio)
    délka: 01:49:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    Praha, 19.04.2017

    (audio)
    délka: 02:04:55
  • 3

    Praha, 10.05.2017

    (audio)
    délka: 01:59:46
  • 4

    Praha, 26.06.2017

    (audio)
    délka: 01:20:43
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aby díky technice nemizel člověk jako Homo sapiens, tedy člověk moudrý!

Jan Jeník na vysoké škole - cca 1950
Jan Jeník na vysoké škole - cca 1950
zdroj: Pamět národa - Archiv

Prof. RNDr. Ing. Jan Jeník, CSc., dr. h. c., se narodil 6. ledna 1929 v pošumavských Třebomyslicích. V roce 1938 jeho rodinu vystěhovali ze Sudet do Plzně. Zde Jan se svým přítelem Jaroslavem Kubešem založil sportovní, později skautský oddíl Severka. V roce 1948 odešel do Prahy, kde vystudoval lesní inženýrství a geobotaniku. Rovněž se zde částečně zapojil do činnosti ilegální skautské organizace Kruh. Ve svém oboru se brzy stal uznávanou kapacitou. Přednášel na Karlově univerzitě, kde vedl oddělení geobotaniky. I když nebyl v komunistické straně, podařilo se mu v 60. letech vycestovat do zahraničí. Nejprve působil na univerzitě v afghánském Kábulu a potom odjel s manželkou a dcerou na tři roky učit do Ghany. Po návratu šířil mezi odbornou i laickou veřejností v Československu poznatky o tropických krajích. Na přelomu 60. a 70. let byl během politických prověrek propuštěn, dostal však místo v Československé akademii věd, kde působil až do roku 1989. Po revoluci začal znovu učit. Zároveň se zapojil do tuzemských i mezinárodních komisí pro ochranu životního prostředí, za což byl oceněn řadou vyznamenání. Jan Jeník zemřel 13. února roku 2022.