Alexander Gajdoš

* 1924  †︎ 2008

  • A. G.: „No a pak přišli nějaký ty Sověti, svolali nás do jednoho bunkru a řekli nám: ,Podivejte se, my nemáme možnost vás tady živit nebo něco takovýho, my máme sami svejch starostí dost. My vás odvedeme směrem dolu, do podhůří, a holt se každej snažte nějak zachránit. To už potom bude věc každého z vás, jak se vám to povede.‘ Tak se také stalo. Jako jednu skupinku nás odvedli směrem dolů a řekli: ,Tady ta vesnice, tady.‘ To bylo vidět podle světel. ,Tady se snažte nějak schovat. Ale my vás máme všechny to..., a když teda někdo z vás zradí nebo něco, my si ho pak najdem. My si vás najdem, kdybyste snad někdo chtěl přeběhnout k Němcum nebo něco takovýho.‘ Což jako nepadalo do úvahy, zvlášť u mě. Já jako Žid jsem se k Němcům nemoh přidat v žádném případě. No tak jsme potom ještě s jednim kamarádem, ten byl z Ostravy, já si už nevzpomenu, jak se jmenuje, kdybych ho teď potkal, tak bych ho poznal, on byl syn nějakýho ostravskýho fabrikanta, ale jak se jmenoval, to nevim. On byl Čech. Tak jsme kopali spolu bunkr, přes den jsme kopali, večer jsme šli do vesnice, tam jsme se najedli, tam nám dali, já nevim, pár brambor.“ Tazatel: „To jste obcházeli jednotlivý domy a žádali o jídlo?“ A. G.: „No jistě, pochopitelně, oni se tomu nedivili, ti lidi tam v podhůří, tam se toho mlelo hromadu. Akorát jsme se divili, kde to furt berou, protože to je chudej kraj. Pod Nízkejma Tatrama, tam žádný velký pole nebylo. No ale komu mohli a co mohli, to vždycky nám dali. Takže my jsme si takhle pomalu tam dělali zásoby s tim, že až jich budeme mít jakžtakž dost a bude velkej sníh, že by nás prozradily stopy ve sněhu, protože Němci a vlasovci hlavně a gardisti, ti furt brouzdali po těch lesích. A tam jak narazili na nějakou stopu, tak po ní šli, pochopitelně. Takže jsme řikali: ,Dokud nenapadne sníh, tak ještě budeme chodit, a až napadne, tak se zahrabem a budeme žít z toho, co tam máme.‘“

  • „No tak život tam byl úplně primitivní, žilo se v takovejch dřevěnejch barácích, spalo se na slámě, na nějakej dece, přikrytej taky nějakou dekou. Jídlo si každej nějaký uklohnil sám, pokud měl z čeho. Jinak se tam jednou denně vydávala taková nějaká strava, ale to celkem nelze nazvat nějakou stravou. To nebylo ani k úmrtí, ani k žití. No, jinak celej den vždycky, pokud se nešlo do práce, a to se nechodilo do práce v době transportů, tak se každej někde ukrýval, protože se nikdy nevědělo, kdy prakticky přijde další výběr do transportu.“

  • „Tak jsme pochodovali, až jsme dopochodovali do vesnice Priechod. To je známý na Slovensku, Priechod. A tam byl velkej tábor partyzánů, Maďarů. Tak nás tam haltovali na začátku, co jsme zač, kdo jsme a tak. Já jsem uměl trochu maďarsky, taky umím ještě a uměl jsem, tak jsem říkal, že jsme jako byli propuštěný a že jdeme k partyzánům. Zavolali jednoho civila, civil přišel a říká: ,No tak dobře, teďka si odpočinete, pak dostanete večeři, a až se setmí, tak vás povedeme vejš mimo tudle osadu.‘ A my jsme mu říkali: ,Hele, my jsme utahaný, celej den pochodujem po poli, už bysme se rádi vyspali.‘ A on říká: ,Tady spát nebudete, vy pudete ještě večer vejš. Tam je nahoře hájenka, tam je další skupina partyzánská.‘ A tam byli i z tý paradesantní brigády, byli tam některý členové. Ňákej Maďar, ňákej Slovák, ňákej Podkarpatskej Rus, prostě taková namíchaná jednotka. Prostě: ,Tam pudete.‘ Tak jsme říkali, to se nedá nic dělat, tak jsme se najedli, kupříkladu takový jídlo, jako oni měli, ty knedlíky s povidlama a já nevim, slepičí paprikáš s haluškama, no prostě – takový jídlo by nesehnal, ani já nevim kde, jak oni si tam žili. Tak jsme se najedli, chvíli jsme si oddáchli, potom se setmělo, přišel voják a šli jsme. No tak nás odvedl k nejbližší hlídce, která byla mezi tou hájovnou a (táborem), a tam byli dva. A ten jeden nás vedl dál do tý hájovny. A tam už byl velitel, nějakej Slovák, nadporučík Papala se jmenoval. A ten: ,Vitajte, vitajte, dobrá posila.‘ Tak jsme tam znovu ještě večeřeli, podruhé. Zase nějaký ty knedlíky s ovocem, se švestkama. Nad ránem najednou takovej virvál, strhlo se to, přiběh seshora a řikal: ,Němci, a hlavně Maďaři, a Němci přepadli Priechod.‘ To je ta vesnice, ze který jsme prostě večer odešli. A přepadli to tak, že v noci prostě oklamali stráže, pochytali stráže a obsadili kopec jako ústupovou cestu, k tý hájovně byl kopec, kameny a takový prostě šplhání. To obsadili a uhodili zepředu. No prostě masakr tam udělali, to všechno postříleli na hadry, pořezali. A my jsme říkali: ,Hergot, to jsme měli kliku, že jsme tam nezůstali.‘“

  • „Z toho Martina jsme nastoupili do protiútoku směrem k Vrútkám, měli jsme za úkol obsadit nějakej lesík. Takže jsme se přískokama dostávali k tomu lesíku. Byly to takový přískoky, kdy jsme vždycky využili zrovna vybuchlou minu. Kde vybuchla, tam byla díra, tak tam jsme do ní skočili, poněvadž to už jsme věděli, že tam další mina nespadne, to už je jako jistý. Takže po těch dírách jsme se přibližovali k tomu lesíku a pak jsme se dostali na takovou rovinku, pole tam bylo, před náma byl ten lesík a tam jsme nějak uvízli, nevim teda jako proč, zřejmě tam byla nějaká německá jednotka a ti velitelé furt nebyli schopni to vyhodnotit, co a jak. A tam jsem na tý rovince koupil kulku od Němce, kterej seděl někde na stromě. A ten Němec po mně střílel třikrát: jednou se mi to zarylo před nosem, podruhé vedle a potřetí už jsem to dostal do ramene a do hrudníku. Takže takhle raněnej jsem tam volal chvíli kolegy o pomoc, až se nakonec přece jenom odhodlali, asi dva, ti nejbližší. Tak mě dali na deku a plížením jsme se všichni odsaď dostali pryč, z dostřelu těch Němců. No a odtud potom mě přinesli až k silnici a tam přijela sanitka a odvezli mě do nemocnice do Martina.“

  • A. G.: „Velitel potom dal rozkaz, aby nás přivedli k němu. No tak my jsme tam šli a já jsem nějak tu němčinu lámal docela slušně, a tak jsme mu řekli, co a jak bylo. Že jsme byli tam zavřeni, že nás propustili, že jsme šli jako po silnici, pak že jsme odbočili a pak že nás chytili. A on řikal: ,No jo, ale co já s váma mam dělat? Já bych vás pustil, ale když já mam tady toho svojeho feldvébla a to je nacista, to já nemůžu. No, já něco vymyslím. Tady budete spát, u mě.‘ On spal v jedný místnosti a nás dal někam do předsíně.“ Tazatel: „Vzpomněl byste si na jeho jméno?“ A. G.: „Toho Němce? Ne, to jsem nevěděl ani tehdy. No a takže on říká: ,Musíte spát tady poblíž, protože ten vůl by vás mohl v noci oddělat. On je to fanatik a tady budete jakž takž chránění. Přese mě si asi nedovolí.‘ Potom jsme vyslechli hádku, tedy já jsem ji vyslech, ten kluk německy moc neuměl, tak jsem mu to přeložil, jak se hádal ten velitel s tim feldvéblem. Ten velitel furt tvrdil, že to je správný, ty papíry, že jsme propuštěný. A ten feldvébl furt tvrdil: ,Kdepak kdepak, to jsou partyzánský špioni.‘ A po velkých hádkách se dohodli, že nás naloží na vůz, ono to bylo nějakých patnáct kilometrů od Banský Bystrice asi, odvezou tam, zpátky a že ten feldvébl s námi pojede a že se půjde přesvědčit, jestli jsme to opravdu my, jestli máme ty papíry od nich. Tak jsme řikali: ,No nazdar, to jsme si moc nepomohli. Kdoví, jak to dopadne, tam zpátky, to se s náma už srát nebudou.‘ No tak nás tam přivez, teď jsme se postavili na tu chodbu, kde on měl tu kancelář, chvíli jsme tam stáli, a on najednou vyšel a poznal nás hned, pochopitelně. A řikal: ,Co vy tady zase děláte? Vždyť jsem vám řek jasně, že se máte chovat tak, aby vás sem nepřivezli zpátky, protože já už nevim, co...‘ A ten feldvébl nerozuměl, protože on s námi mluvil česky. A furt jenom mlel: ,Gehorsam... chytil jsem, partyzánský špehy a oni tvrdí, že oni maj od vás propouštěcí listiny.‘ Držel ty propouštěcí listiny. On se na to podïval a říká tomu feldvéblovi: ,Du Idiot! Das ist mein Unterschrift! Razítko tady, Sicherheitsdienst, všechno v pořádku, to jsou propouštěcí listy a vy jste idiot, blbec.‘ Strašně mu vynadal a nám řek: ,Počkejte tady chvíli.‘ A jemu řek: ,Au ab! - Okamžite zmizni.‘ No tak ten chudák – no, chudák... V tu ránu byl chudák, byl rudej jako svině, celej prostě fialovej, jak dostal vynadáno, tak sed na ten vůz a uháněl pryč. Ten za chvíli přišel a řek: ,A teďka běžte, on už je bůhví kde. Ale to bylo naposled,‘ řikal, ,ještě jednou, a zatočim s vámi, že jste to neviděli!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 31.01.2003

    (audio)
    délka: 01:16:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jdeme k partyzánům!

Alexander Gajdoš v roce 1948 – kopie.jpg (historic)
Alexander Gajdoš
zdroj: sbírka POST BELLUM

Alexander Gajdoš pochází z rodiny žilinských Židů, narodil se 8. dubna 1924. Počátek období válečného slovenského státu prožil jako neevidovaný instalatérský učeň (učil se tedy načerno), poté byl s celou rodinou více než dva roky internován v táboře pro Židy v Žilině. Po vypuknutí Slovenského národního povstání využil možnosti utéct a nakrátko se připojil k protinacistické armádě, při bojích v okolí Martina a Vrútek byl zraněn. Pobýval v horském úkrytu Nízkých Tatrách. Opět byl zatčen a vězněn v Banské Bystrici, šťastnou shodou okolností unikl drastičtější perzekuci a po propuštění vstoupil do československé armády. Po válce byl demobilizován, v listopadu 1946 opět povolán do armády k vykonání základní vojenské služby. Poté žil v Karlových Varech. Z rodiny se z koncentračního tábora vrátil pouze otec, ostatní zmizeli v soukolí holocaustu. Celý život pracoval jako technik ve stavebnictví. Vyučený byl jako instalatér. Alexander Gajdoš zemřel 1. dubna 2008 v Karlových Varech.