Josef Pokorný

„Tam před námi byli vždycky lamači, ti odstřelili – jak stříleli ten komín, na ten podval, na tu bínu. A my jsme to museli shazovat do toho komína a dole se to muselo vycapovat. To jsem tam byl tenkrát sám a byly tam veliký kameny, který se nesměly celý shodit. Tak jsem šel za tím střelcem a on řekl, ať si to odstřelím sám. No tak mně dal ty ‚šurky‘, jak jsme tomu říkali. Já jsem to dal na ty kameny a zapálil jsem to, mně to hořelo, já nevím, to mělo asi čtyři nebo pět [minut]. A přitom někde na jiným díle něco odstřelili a ta tlaková vlna mně zhasla lampu. Teď já jsem sirky neměl a měl jsem to zapálený. Měl jsem opravdu tenkrát štěstí, že jsem se dostal z toho povalu. Tou dírou přes komín jsem se musel dostat na žebříky.“

„Když jsme měli ranní službu, tak jsme přišli na tábor a většinou nás vyhnali na nějaký brigády. Ale když jsme měli třeba noční, tak ta ranní, co byla před námi, zas vypadla, a my když jsme přišli na lágr, tak jsme mohli usnout. Když nás nevyhnali taky někde. Takže jsme tam usnout mohli. On si člověk zvykne.“