Josef Holý

„Máma si chtěla vzít peřinu, tak dostala pažbou. No peřinu. Polštář, jo? Dostala pažbou a táta jí chtěl pomoci, tak dostal taky. Normálně ji takhle pažbou přetáhl. Naložili nás do aut, odvezli do Brodů a z Brodů nás vlakem odvezli do Przemyślu. A v Przemyśli nás vysadili, to asi bylo blízko, páč jsme kousek šli a byli jsme už v koncentráku.“

„Táta měl ve stodole koně, že bude spát u koní, že bude hlídat. To už měl od vojáků pistoli, a on byl dobrý střelec. To by se někdo divil. Najednou v noci přiběhne: ,Tiše, vstávejte. Musíme pryč.‘ Tak jsme vstali, [odebrali se] na vůz, páč tam celkem nic nebylo, tam bylo trošku sena, vyjeli jsme a máma říká: ,Co je?‘ – ,Oni toho majitele domu pověsili.‘ Toho hospodáře. A ještě se dohadovali, jestli to mají zapálit nebo ne. Nezapálili to z těch důvodů, že byla blízko hlídka.“

„Najednou v noci někdo klepe a naši šli otevřít. Měli jsme takového velkého sultána na řetězu, a to byl postrach. Ničeho se nebál. Ani vojáků. Šli otevřít a najednou koukají, holčička, asi třináctiletá, a o rok mladší nebo starší kluk. To byly Albertovy děti. Albertovi byli Židé a měli fabriku na zpracování chmele. Podařilo se jim z toho ghetta utéct. Ono jich uteklo více. Možná je ten dozorce pustil, říkal si: ,Je zima, zamrzne v lese.‘ Oni taky byli dlouho hladoví a zmrzlí.“

„My děti jsme se učily německy, [šly jsme] do německé školy. Bylo nás sedmadvacet nebo osmadvacet a zůstalo nás pět. Ty maličké všechny umřely. Ještě teď mám v Toruni pochovanou sestřenici a bratrance. A ty, co přežily, na následky umřely. Ale zajímavé je – Slávek Svítků se v lágru narodil a normálně žije. A ten jim dává. To je zajímavé. Je fakt, že když měla mimino, tak ji všichni lidé různě schovávali a i jídlo jim podstrčili.“