Ivo Středa

* 1927

  • „V červnu, v třicátém devátém, v Kladně, bylo to u plotu gymnázia, v noci zastřelili nějakého německého důstojníka policie. V tu ránu bylo stanné právo v Kladně, to mně bylo už dvanáct a vzpomínám si, že do rána na všech nárožích v Kladně byly pytle s pískem a kulometná hnízda německých vojáků. My jsme bydleli v takové uličce v nouzovém bytě proti baru, kam chodilo hodně Němců. Otec byl v té době v nemocnici s operací kýly, po ránu se tohle stalo, a matka ho tam šla navštívit. A já jsem byl sám doma. Teď jsme to viděli všechno. A já jsem věděl, že otec jako záložní důstojník má ve skříni revolver, devítka to byla. Jako kluk jsem ho popadl, strčil jsem ho do kamen, pak jsem si řekl, to je hloupý, tak jsem ho strčil za nějaký trám, to se mi nelíbilo. A pak jsem to vyřešil geniálně tak, že jsem ho dal do té skříně a utekl jsem z domova. Utíkal jsem do vedlejší ulice a teď jsem tam viděl, jak jedna rojnice za druhou... To byly nízké baráky přízemní, staré Kladno... A teď jsem viděl, jak rojnice Němců, vojáků, vnikne do bytu, a to byla nízko okna a bylo to vidět, jak vyhazují ze skříní prádlo, a už jsem se nemohl vrátit. To bylo zajímavě tak udělané, že člověk někam mohl, ale nemohl se už dostat zpátky. Bylo, nevím, jakým řízením osudu, že tam ty Němci do té ulice, do toho baru chodili, že to tam znali, ta naše ulice byla vynechaná...“

  • „V septimě nás začali postupně nasazovat k Technische Nothilfe. To brali oktavány a nás, sedmnáctileté septimány, po prázdninách v čtyřicátém čtvrtém, do Prahy, do Slezské ulice, tam byly hlavní kasárna. Němec Danke s vlčákem chodil po kásárnách, dirigoval, cvičili nás čeští četníci. A tam jsme prodělali řadový výcvik. Technische Nothilfe měla sloužit k odstraňování škod po náletech a podobně. Když jsme tam tedy takzvaně narukovali, tak jsme dostali bagančata šněrovací a z režné pytloviny tenký mundúr a kalhoty a černé lodičky. Zajímavé je, že šly gymnázia ze severovýchodních Čech, náchodské, hradecké, pardubické, jaroměřské... A když jsem se po válce, na vysoké škole, setkal pak s kolegy z jižních Čech, tak ti o TN vůbec nic nevěděli. A před Vánoci nás z toho Einsatzu ve Vysočanech stáhli, přestrojili nás, dostali jsme takzvaná stieflata a černé uniformy. A šli jsme na Einsatz, tam nás bylo hodně, do tehdejšího Německého Brodu (dneska Havlíčkova Brodu), kde se vrtal tunel trati na Brno a v tom tunelu se stavěla fabrika. A tam jsme pracovali.“

  • „My jsme sice měli byt v České Skalici, v té dělnické čtvrti, ale byli jsme velmi často na tom Pohodlí. Kdy a jakou formou se tam pak kapitán Sokolovský s tou vysílačkou v činné službě přestěhoval... Podle mých vzpomínek to bylo někdy během dubna. Já už si vybavuju, že bydleli v té chalupě, táta tam s kapitánem v čilém styku, jako bývalý důstojník si měli asi co povídat... Jaké informace zjišťovali, to nevím. Byl tam ten Schörner, armáda Mitte ve Velichovkách, v lázních, a v ratibořickém zámku byla vojenská policie... Asi už to bylo nějak v rozkladu, poněvadž se pamatuju, že to bylo mladé děvče, ta telegrafistka, jmenovala se Anna Vinogradová, tak ta roztahovala na půdě drát a šifrovala zprávy a vysílala. Už asi to bylo v rozkladu, že to neidentifikovali, když to byla činná radiostanice. Poněvadž vedle téhle stanice byla ještě zřejmě druhá, záložní, a my jsme jednou s kapitánem na kolech jeli proti proudu Úpy do Havlovic a tam na začátku, před Havlovicemi, je ta Šiškovna. A odtud jsme ještě pokračovali dál někam směrem k Jestřebím horám, k pohoří nad Svatoňovicemi. Kam jsme až dojeli, nevím, ale tam jsme navštívili tu druhou záložní vysílačku, kterou obsluhoval mládenec o rok starší než já. Mně bylo sedmnáct nebo osmnáct. Tak v té Šiškovně měl kapitán Sokolovský vodku od té báby, co tam hospodařila. A cestou proti nám, když jsme vyšli z té Šiškovny, to na nás dělalo dojem, že je to nějaká hlídka. Tak jsme praštili s koly, utekli do lesa, tam jsme dost dlouhou chvíli čekali, a nic se nedělo. Tak jsme se pak vrátili pro kola a jeli jsme zase zpátky na Pohodlí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě sběrače Vojtěcha Maška, 23.12.2012

    (audio)
    délka: 01:55:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidi netřídím podle politické příslušnosti a zaměření, ale spíš hodnotím solidní vztah k životu vlastnímu i k životu těch, s nimiž se člověk stýká

MEMO0058.JPG (historic)
Ivo Středa
zdroj: osobní archív prof. Středy a Vojtěcha Maška

Prof. Ing. Ivo Středa, CSc., se narodil 27. 4. 1927 v Košicích. Jeho otec Josef Středa (nar. 1889) působil na cvičné škole pro přípravu slovenských učitelů obecné školy ve Spišské Nové Vsi. Na podzim 1938 byl otec vysídlen Hlinkovou gardou ze Slovenska a poslán na učitelský ústav v Kladně, kam ho před Velikonocemi 1939 následoval i zbytek rodiny. Krátce před odjezdem (24. 3. 1939) zažil Ivo Středa nálet maďarského letectva na letiště ve Spišské Nové Vsi, při němž bylo zabito několik civilistů. V Kladně byl svědkem perzekucí českých obyvatel po vyhlášení stanného práva (9. června 1939) a vnímal nepřímé důsledky vyhlazení Lidic (červen 1942). V letech 1942-1944 studoval Ivo Středa na reálném gymnáziu v Jaroměři, později se přestěhoval za rodiči a prarodiči do chalupy Na Pohodlí v Babiččině údolí. V září 1944 byl nuceně nasazen u tzv. Technische Nothilfe. Po propustění do civilu od dubna 1945 pomáhal ukrývat a podporovat zpravodajský/kontrarozvědný výsadek 1. ukrajinského frontu vedený kapitánem Vladimírem Sokolovským. V babiččině chalupě Na Pohodlí skupina provozovala vysílačku. Po válce Ivo Středa hraje studentské divadlo, věnuje se amatérskému létání, hlásí se na hornickou brigádu a z mladického nadšení vstupuje do KSČ. V listopadu 1946 se zapsal na studia ČVUT v Praze. Po studiu (v letech 1951-1954), pracuje v energetickém ústavu v Praze-Holešovicích a podílí se na vývoji měřicí techniky pro zkušební zařízení letadel. V dubnu 1963 nastupuje jako odborný asistent v oboru termodynamiky na Strojní fakultu ČVUT v Praze, kde se v roce 1967 habilituje. Spolupracuje se Státním výzkumným ústavem pro stavbu strojů v Běchovicích na metodice výpočtu palivových článků. V roce 1968 neobnovuje členství v KSČ a později je mu upřena profesura a studijní pobyt v Holandsku. V 70. a 80. letech spoluzakládá obor aplikované mechaniky, učí a publikuje.  V roce 1991 získává titul profesora ve zkráceném rehabilitačním řízení a v roce 1992 přechází na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. Od roku 2002 je v důchodu.