Eva Vaňková

„Takže já jsem celkem vzato, když mluvím s jinými uprchlíky, kteří šli s puškama přes hranice a honili je psi, já jsem utekla v luxusu. Pak jsem měla zase štěstí, protože jsem se dostala do uprchlického tábora v Norimberku, byla jsem tam asi tři měsíce, když Rádio Svobodná Evropa začalo dávat dohromady lidi. Hledali zaměstnance a přijela tam skupina českých lidí a začali dělat interviews hlavně s námi mladými, kteří jsme už byli univerzitní studenti, a velkou skupinu nás najali. Hned nás odvezli do Mnichova a dostali jsme velmi slušné bydlení. Pak se rozhodovalo o tom, co kdo bude dělat, já jsem celkem vzato toho moc neuměla, tak ze mě udělali hlasatelku takzvaných continued.“

„Utéct v té době celá rodina a nechat tátu nebylo vůbec možné. Já jsem měla příležitost se dostat do zahraničí, a tak v roce 51, v lednu, jsem odešla z domova. V té době byl otec velvyslanec Československé republiky ve východním Německu. V té době ještě nebyla Berlínská zeď a já jsem měla velké štěstí, že jsem jela na Vánoce navštívit tátu v Berlíně. Zabalila jsem si kufříček, ukradla jsem trošku peněz z tátovy peněženky, vzala jsem si taxíka a přejela jsem do západní zóny Německa.“

„V té době my bychom spíš bývali žili jako zlatá mládež, než chodili do Komsomolu. To nám bylo úplně cizí. Snažili jsme se žít mezi 45. a 48. rokem normální život mladých lidí. Politická situace se čím dál zhoršovala. My jsme byli také hrozně filozofičtí v té době. Bylo nám 16, všecko jsme věděli, o všem jsme diskutovali. Rozhodli jsme se, že chceme žít jako spojenci Ameriky, že jsme anglofilové. Vůbec jsme to měli v hlavě srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadala. Nosili jsme americké vlaječky na kabátech, což muselo tátovi dělat velkou radost.“