Hildegarda Sedlářová

„Maminka šla do města a paní Gesslerová seděla na chodníku před jejím barákem. Bydlela tam, jak se teď prodávají boty, tak vedle v tom baráku. Maminka šla do města a ona seděla venku, dvě kabely, a brečela. Maminka říká: ,Frau Gessler, co je? Co se stalo?‘ Ona říká: ,Mě vyhodili a s taškama tady sedím.‘ Její mladí, to byl syn Max, co mu ten obchod patřil, a jeho žena, kteří měli holčičku Věru. Za ní jsem si vždycky chodila hrát. Ti šli zpátky do Ostravy, kde měli rodiče mlýn, a ti všichni přišli do koncentráku. A ten Max Gessler, ten syn od paní Gesslerové, co byl po válce u nás, ten šel bojovat do Ruska. Byl ruským důstojníkem. Ta paní Gesslerová u nás byla jeden a půl roku. Paní Brachová, která byla taky Židovka, ta se schovala tady u nás u té paní Gesslerové. Představte si, my jsme to nevěděli. V noci vždycky spala dole s ní v posteli, brzo ráno se vždycky schovala tady na kopci. Ten soused ji viděl, šel na gestapo a udal maminku, že tady schovává Židovku. To byla tenkrát hrůza. A paní Gesslerová, ta vždycky: ,Paní Luxová, dejte mi jenom málo jídla. Ne tolik, kolik mi dáváte.‘ A najednou chtěla víc. Ta paní Brachová s ní jedla. To my jsme nevěděli. Bylo tak devět hodin večer, a najednou bouchání na dveře. Šla jsem s maminkou ven otevřít. Tam stáli tři. Kožený kabáty, klobouky. ,Gestapo! Vy jste paní Luxová?‘“

„Jej, to bylo taky něco. Přišel policajt: ,Co manžel dělá?‘ Já říkala: ,Řezník. Ne, ne, ne, řezník ne.‘ Tak to škrtl. ,Tak co?‘ – ,Zedník.‘ Teď napsal Zedník. Říkám mu: ,Tak ne, zas se tak blbě díváte, no, v kanceláři dělá.‘ – ,Ježiš, úředník.‘“

„Byli tady Rusi a já jsem byla schovaná tam pod střechou, jak je ten kopec. Rusi mně nic neudělali, protože jsem byla schovaná. V těch pokojíčkách, jak bydlela paní Gesslerová, potom bydlela paní Jablonská. Já jsem byla kolik dní schovaná pod střechou. Nic jsem nejedla. To bylo hrozný, a ona říká: ,Víte, já se umím domluvit s Rusama. Pojďte dolů, ať se můžete jednou vyspat.‘ Tak jsem se umývala, a najednou dole na dveře: ,Bum, bum, bum.‘ Ona říká: ,Já neotevřu.‘ Já jsem řekla: ,Ježišmarja, běžte otevřít. Nevíte co, vždyť můžou rozbít dveře.‘ Ona říká: ,Zůstaňte ležet v posteli.‘ Mně říkal můj hlas: Nezůstávej. Vlezla jsem pod postel. Přišli tři Rusi. Já jsem pod postelí nic neviděla. Jenom ty nohy. A ona mluvila polsky. Nerozuměla jsem jí. Mluvila takovým hlasem, byl v něm hrozný strach. Já jsem si říkala: ,Ježiš, to musí být něco strašnýho.‘ Viděla jsem jenom ty nohy. Byla jsem blbá. Nevěděla jsem, co to je, co dělají, opravdu. A včil jsem slyšela, jak ona německy říká: ,Herr Gott wird Sie strafen.‘ Pán Bůh Vás ztrestá.“