Amálie Fojtíková

„Fungovali jsme celů zimu, jezdili jsme na lyžách, ráno děcka: ,Pojďte honem zajezdit stopy.‘ Oni vždycky v noci trochu přespali a ráno odcházeli pryč, neboť tam furt chodili Němci. V Hošťálkové, na druhé straně, tam bylo usídleno na zámku celé SS. Oni chodily štáby pořád těma horama. Tak my jsme museli honem ty stopy, jak chodili, tam byly celé chodníčky, jich bylo plno, tak ráno, jak napadl sníh, a aby na to nepřišli, tak honem jsme jezdili na lyžách a zajezdili to.“

„Jak nás vypálili, tak tam chudáci přišli tři chlapci ze zákopů z Josefova. Utekli ze zákopů. Oni vám našli to vypálené a byl tam takový sklípek a na tom sklípku to nebylo shořené a bylo tam trochu slámy a oni vám tam, chudáci, si zalezli přespat. Byla ještě zima, byl březen. Jenomže tam to hlídali ti esesáci. Oni furt čekali, že tam někdo přijde, že chytnou ještě nějaké partyzány. Tak se jim podařilo ty kluky najít a oni říkali, že též chtějí k partyzánům. Tak vám jich podvedli. Oni dělali, že jsů s nima. V noci se tam jeden Němec sebral a šel do Hošťálkové a přivedl celý komando. Obstůpili to a vybrali je z toho. Toho jednoho postřelili na nohy, tak on vám tam spadl a uhořel v té slámě. Tak byl pochovaný ještě po válce pod stromem. Blízko, jak jsme bydleli, tak byl takový buk. Však ještě je tam dodnes vyryté. To jsem tomu, co psal tu kroniku, ukazovala. Všude, co tam bylo. Že tam byl zakopaný, Jiří se jmenoval a byl z Josefova.“

„V kriminále jsem zažila též takový příběh. To byla maličká cela, dvě železný pryčny. Na tom nás kolikrát bylo. Já jsem byla nejmladší. Já jsem spávala na holé zemi. Jedině pod kabátem, který jsem měla. Na holé zemi, na zdi jinovatka. Víte, jak jsme tam žili? Hlad, zima, štěnice, vši, hrůza. Vždycky odpoledne se ťukalo na zeď a zprávy do okna. Na okno stoličku, já byla nejmladší, tak jsem vylezla do toho okna a do toho okna se vždycky hlásilo, kde jsů Rusi, kde je vojsko, prostě jak se pohybuje fronta. No, já blbec nahlédla do toho okna, ti gestapáci už tam byli ve dvorku pod těma oknama a zahlídli mě. Já jsem honem skočila dolů, ale za chvilku byli na cele a vytáhli mě ven, co jsem slyšela. Já říkám: ,No nic, ještě jsme nemluvili. Akorát signály jsme si dávali.‘ Tak že půjdu do sklepa, že tam jsou potkani a že mě budů žrát, až si vzpomenu. Tak mě vám vlekli jedno poschodí, druhé poschodí, třetí a až dolů do toho sklepa. A před tím sklepem: No co jsem slyšela? Já říkám: ,No nic.‘ Tak mě žuchli zpátky na celu. Zavřeli okna na zámek: ,A zdechněte tu, svině,‘ řekli. Máte tam jídelnu, záchod, kůpel, všecko. Vodu jsme brali ze záchodu. Tam nebyla voda. Do džbánku na pití jsme sebrali vodu ze záchodu. Tak nám to okno vůbec neotevřeli. Tak tam jsme byli zavření až do konce války.“