Mgr. Ing. František Srovnal

* 1947

  • „Já jsem byl obyčejný projektant zaměstnaný u firmy nositel Řádu práce Severomoravské státní lesy a teď jsem žádal o souhlas s výjezdní doložkou. A tam jsem narazil na personálního náměstka, dodnes žijícího v blízkosti Zábřeha, který to nechtěl podepsat, nechtěl mně dát to svolení, abych získal tu doložku. Já jsem telefonoval, kdy to bude vyřízené, že už musím požádat o tu doložku, jinak nebudu moct jet na to svatořečení, kam chci jet, no a řekl jsem mu: Pane náměstku. To ho tak urazilo, že jsem mu neřekl soudruhu náměstku, to bylo v listopadu 1989, že tento představitel toho podniku mně dělal sáhodlouhé povídání o tom, co jsem si to dovolil, že on je soudruh náměstek. Tak jsem si řekl, s tím asi nepochodím.“

  • „To bylo velice živý, když jsme se napojili na velice sledovaného člověka, doktora Zvěřinu z Prahy, který sem začal pravidelně jezdit. To už začaly ty bytový semináře, který byly jednak v Šumperku s dominikánem Jiřím Fuksem, který dojížděl k Vargům, jednak s tím Josefem Zvěřinou, který jezdil do Šumperka a potom začal jezdit do Zábřeha. My jsme se postupně stali jeho blízkými spolupracovníky. A dokonce tady měl takový hlavní stan. My jsme jenom z důvodů, abychom to nějak utajili, tak jsme to dělali na různých místech. Ale vlastně když v pátek přijel, tak přespával většinou u nás. A tady odtud jsme v sobotu brzo ráno vyráželi do okolí. Ať to bylo do nějakých vesniček nebo do nějaký chaty nebo do Šumperka. Prostě někde, kde bychom nebyli na jednom místě, protože on byl velice sledovaný. V sobotu večer jsme se zase vraceli. V neděli tady měl další lidi, který se vraceli. Takže tady za tři dny měl několik skupin, které prošly tím nejnovějším, co se u nás děje po té politické stránce. O tom, kdo je zavřený, o tom, kdo byl z té Charty nějakým způsobem perzekuovaný, kdo potřeboval pomoc. On nám většinou dovezl balíky tiskovin, které jsme potom roznášeli. Nejprve jsme byli napojeni třeba na pátera Měsíce z Branné, hoštejnského faráře Jagoše, který měl rozmnožovací zařízení.“

  • „V osmašedesátém, my jsme byli v takové bezútěšné situaci. Tak jsme nemohli dělat ani zkoušky a profesoři to tolerovali, viděli, že jsme úplně frustrovaní, tak že nejsme schopni se učit. Se věčně chodilo po hospodách, diskutovalo se co a jak. Ten Strahov byl obklíčen ruskými vojsky, protože oni tam měli vysílací stanice, v Růžovém sadě, jak se jde k hvězdárně, tak tam to smrdělo fekálama, to bylo hrozný, tam všude byla spousta vojska. Oni tam měli patroly, měli tam Petřínskou rozhlednu, všechno bylo obšancované, ten vrch, aby měli kontrolu. Ze začátku se podařilo českým koumákům napojit vysílání do trolejového vedení, na Strahov a všude tam jezdily trolejbusy a po Praze tramvaje a přes to vedení se prostě vysílalo. Oni jezdili po Praze a nemohli najít zdroj, odkud se vysílalo. A ono se vysílalo odevšad. Nějakou dobu, než na to přišli, lidi aspoň věděli, kde se ruská vojska pohybujou, kde je možno je zmást. Slyšeli jsme tak o těch případech, kdy byli lidi zastřeleni. Třeba nesla jedna holka diplom a na Klárově ji prostě zastřelili, tam zůstala ležet v krvi.“

  • „V tom sedmdesátým sedmým šlo oznámení Charty 77 a u nás v podniku v Ingstavu sekretářka klepala na psacím stroji v deseti průklepech znění Charty. Moji šéfové, stavbyvedoucí a hlavní stavbyvedoucí byli fajn lidé, féroví, kteří to doslova šířili, tu Chartu. My měli naprostou svobodu a přitom nás proklepávali, protože jsme stavěli hotel Budovatel. Investor byla Ústřední rada odborů. Teď je to hotel President na nábřeží pražském vedle Nemocnice Na Františku. Tam jsem byl stavbyvedoucí. To byla Husákova trasa, kde jezdil z Hradu na Ústřední výbor. Tam byl každý barák proklepanej, tam chodili estébáci sledovat stav dělníků, jestli tam není někdo recidivista, jestli někdo nehodí na jedoucí auto třeba cihlu z rozestavěného domu. To byla ta Husákova trasa, potom se tam udělal dokonce podjezd před Ústředním výborem, to bylo moc otevřené, takže nebezpečné, tak ta silnice byla zahloubena a byl tam udělaný podjezd, aby to nerušilo soudruhy. Takže my jsme takto byli pod dohledem estébáků a přitom ti šéfové byli tak skvělí, že se tam každá petice takhle rozmnožovala.“

  • „Na Strahově byly všude vojska. Kolem toho Petřína měli všude vysílačky. Ten růžovej sad celej smrděl. Měli tam latrýny. Tam u té hvězdárny a všude. Bylo to příšerný. Nikdo nikam, všude patroly. Všude byl člověk atakovaný nějakýma vojákama. Bylo to hrozný. Jako studenti jsme diskutovali. Pořád jsme chodili někam do hospody. Kantoři z toho byli taky přepadlí. Teď nám prodlužovali zkouškový období, protože se nikdo nebyl schopen učit, chodit ke zkouškám. V září končil zápis a ten zápis do dalšího ročníku se přetáhl až do konce roku. Protože všichni byli úplně demoralizovaní. Nikdo nebyl ničeho schopen. To byla úplná totální beznaděj.“

  • „Tak mě tam vyvedli, sedli si tři vedle mě a jeden začal datlovat do toho stroje. Otázky byly směřovaný hlavně na Josefa Zveřinu. On totiž předtím napsal otevřený dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi a ten dal nějak do novin. Nebo něco v tom smyslu. On s ním seděl, dral s ním peří. Prostě napsal otevřený dopis. Oni se mě ptali, jak se znám s Josefem Zvěřinou. Já jsem říkal: ,Velice dobře. Je to výborný člověk, ryzí kněz. Kdybyste ho, pánové, poznali...' A oni si to psali: Ryzí kněz, ryzí člověk. ,Prosím zaprotokolovat.' To jsem byl úplně nad věcí, jak jsem byl nevyspalej. Oni byli takoví nejistí, pobledlí. Já jsem toho vyloženě zneužíval. To jsem si je teda podal. A fakt jsem si to vychutnal. Přitom to byla poslední šťára. Jak jsme zjistili v Piešťanech, v Liberci. Dokonce náš přítel z Medlova, toho vzali z kravína v gumákách. Odvezli ho do Olomouce. On říkal: ,Já jsem nevěděl, co se děje. Tak jsem všechno zatloukal.' Každej se choval úplně jinak. Každej nevěděl, co bude. On jim říkal: ,Já jsem ho v životě neviděl.' Prostě jak jsme měli ty věci naučený - zatloukat, zatloukat. Každej reagoval jinak. Já jsem z toho Říma... Prostě říkal jsem to takhle. Oni říkali: ,Co si myslíte? Je to starej pán, důchodce. Kde bere peníze na ty cesty? Vždyť on nemá režijku. Kde on jezdí?‘ A snažili se takhle klást otázky. Byl jsem tam asi kolem dvou hodin. On říkal: ,Teď to tady podepište.' Tak jsem to četl. Všechno bylo tak, jak jsem to řekl. Řekl jsem: ,Dobrý.' - ,Můžete jít.' Já říkám: ,Já nikam nepůjdu. Jak jste mě přivezli, tak mě taky odvezte.‘ Oni úplně zkoprněli. A fakt hledali auto, asi dvacet minut. Já už bych tam dávno došel. Já jsem si řekl: Fakt ne! Tak oni sháněli snad půl hodiny auto, až to auto bylo, pak mě odvezli.“

  • „To začalo už na podzim v sedmašedesátým. Já jsem bydlel na Strahově. Šest tisíc studentů. Denně fotbálek. Takový úžasný mezinárodní centrum studentů. Už tehdy tam komunisti zlobili. Když byl nějaký majáles, začali tam zatýkat. Začali tam vypínat proud třeba. Ve zkouškovém období. Začaly demonstrace, už na podzim v sedmašedesátým. Říkali jsme: ,Jdeme na Hrad!' Už v říjnu v šedesátým sedmým roce začaly takový první pokusy nějaké revolty. V tom říjnu to došlo tak daleko, já jsem zrovna z 27. na 28. října, jak byly ty slavný dny, tak jsem byl na výletě v Jeseníkách. Tak tam byla taková mela. Já jsem přijel z toho výletu z Jeseníků, bylo to tam obšancovaný takzvanýma mlíkařskýma autama. To byly tenkrát ty modrobílý policejní volhy. Vyšetřování, zatýkání. Prostě tam jezdili policajti a už tam dělali pořádek. Že byly nějaký protesty, nějaký demonstrace. Tak se to tam opakovalo, začínalo to postupně narůstat, až to přišlo tak nějak plynně do takové otevřenosti. Najednou tam začala docházet americká televize. Přišli, z ničeho nic nás tam potkali: ,Mohli byste nám dát nějaký rozhovor?' Tak jsme je zatáhli na kolej, řekli jsme jim, jak ta situace vypadá, každýmu nám dali pět dolarů, my jsme byli spokojení, oni taky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zábřeh na Moravě, 31.05.2011

    (audio)
    délka: 03:22:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 01.04.2016

    (audio)
    délka: 01:29:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Šumperk, 01.04.2016

    (audio)
    délka: 02:09:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Šumperk, 04.04.2016

    (audio)
    délka: 03:39:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme už nevěřili, že komunismus padne. Jen jsme tajně doufali.

František Srovnal-Zábřeh,květen 1965, maturitní foto
František Srovnal-Zábřeh,květen 1965, maturitní foto
zdroj: archiv pamětníka

Ing. Mgr. František Srovnal se narodil v roce 1947 v Bludově. Po studiích na ČVUT v Praze se oženil s Jitkou Frankovou. Společně se přes společenství věřících v Praze dostali k lidem z disentu. F. Srovnal vystudoval i Teologickou fakultu UP v Olomouci. Po návratu do Zábřehu na Moravě pokračovali v tichém odporu proti režimu. Distribuovali náboženskou literaturu a samizdaty z Prahy. Byli jedni z organizátorů bytových seminářů v Zábřehu na Moravě. Často je navštěvoval také prof. ThDr. Josef Zvěřina. V listopadu 1989 se oba manželé zúčastnili v Římě svatořečení Anežky České. Tam se také dozvěděli o demonstraci na Národní třídě. Počátkem devadesátých let byl F. Srovnal starostou města Zábřeh na Moravě, kde s manželkou žijí dodnes.