Prof. ThDr., DrSc. Petr Pokorný

Tazatel: Vy jste jednou citoval definici Karla Bartha, kterou uveřejnil po Barthově smrti jeho sekretář: Vzkříšení neboli život věčný je „to, co se neztrácí“. Pokorný po chvíli upřesňuje citaci: „Doslova ,nic nebude ztraceno‘, jméno asistenta je E. Busch (1965-1968).“ Tazatel se ptá, zda s touto definicí Pokorný souhlasí. Pokorný: „Věčnost není věčnost v čase, to by život relativizovalo, v tom je hluboký buddhismus, že toto pochopil, že tohle opravdu není žádná naděje. Naivita současného člověka je v tom, jak se snaží zachránit onu levnou věčnost, najít nějaký tajný recept, upnout se k převtělování, které je u Platóna i u Buddhy naopak trestem, předtím než člověk spočine v nirváně, nebo než odpyká všechny hříchy. Naopak je to právě ona konfrontace s poslední skutečností, která lidi sblíží navzájem, je to prostoupení osobních osudů. Od toho se odvíjí základní obraz společného stolování jako věčnosti: zapsání v knize života, setkání tváří v tvář. To jsou metafory, které přímo potvrzují lidskou identitu: tváří v tvář a zapsání v knize života je ostatně to, co máme v občanském průkazu.“

„Výtěžek dialogu křesťanů s marxisty vidím v tom, že zaprvé celá ateistická komise ústředního výboru strany se v občanské při o právech církve přiklonila na stranu církví (takže potom v roce 1969 byli všichni vyloučeni ze strany), a zadruhé byla to i jedna z příčin pražského jara.“

„Profesor J. B.Souček (biblista, novozákoník) ve svém dopise líčí generálnímu tajemníkovi Světové rady církví Visser 't Hooftovi, jak to v Československu vypadá a jaké jsou alternativy. Jeho analýza zněla (Pokorný parafrázuje), že demokracie nebyla uhájená ústavními prostředky a byla by uhajitelná jedině vojenským pučem. Tím by se ale definitivně zdiskreditovala. Její první diskreditace byla za Mnichova, kdy spousta lidí přestala v demokracii věřit, dělníci se od Západu odvrátili. Druhou diskreditací demokracie byl odsun Němců. To byla jeho odvážná teze, už tehdy proti odsunu protestoval (v té době osamocený hlas, společně s P. Pitrem, J. L. Hromádka problematizoval pouze humánnost odsunu). Kdyby se použil jugoslávský vzor, třetí nápor by demokratická tradice nepřežila, což však ani nebylo reálné (Jugoslávie vznikla ještě předtím, než Sověti vyvinuli atomovou bombu). Nezbývá než aby křesťané na sebe vzali toto břemeno, o kterém mluvil Hromádka v poúnorovém období. Ekonomicky to dle Součka nemusí znamenat úplný rozvrat země, neboť ekonomika je setrvačná a poválečné výsledky byly dobré; Československo se tehdy poprvé dostalo mezi deset nejbohatších zemí světa. Tedy uzavřel, že to musíme protrpět.“

„My jako evangelíci jsme vyrůstali v tom – a kupodivu to poznamenalo i celou katolickou církev, že svět je zkažený, člověk hříšný (protože závidí, je agresivní, viz učení o dědičném hříchu atd.). Ve skutečnosti lidi touží po něčem dobrém. Dnes je mnoho lidí ochotných pracovat dobrovolně pro něco, o čem vědí, že to má jakýsi smysl, ale nemají tu podstatnou jistotu v zádech. Tito lidé jsou jako ovce bez pastýře. Potřebují někoho, kdo by jim řekl, že to má smysl. Když se modlíme ,Přijď království Tvé‘, tak to znamená ,Přijď království Tvé na tuto zemi‘- to je ona budoucnost, pro kterou žijeme. Apokalyptický obraz světa je dnes velmi aktuální. Integroval ony dva rozměry lidské naděje, že člověk chce žít pro něco, co má smysl i bez jeho přispění – kdyby to viselo jen na něm, je to hrozně labilní. A chce vědět, že on není materiálem pro něco nové, že posledním cílem Božích cest s lidmi je člověk. To je právě v apokalyptice krásné, že mrtví, kteří umřeli například umučeni, vstanou a nakonec uvidí, co zvítězilo, pro co žili. To je myslím potřeba přeložit do normálního jazyka, vytáhnout to z toho apokalyptického rámce, nebo jej zarámovat vědomím, že je to předmětné vyjádření, ona ,druhá naivita‘, jak říká Ricoeur, bez které se neobejdeme. To je nutné dnes říct.“