Ing. Bohumil Harák

* 1925  †︎ 2023

  • „K mému životnímu příběhu připojuji několik poznámek o své rodině: Narodil jsem se 4. 10. 1925 v Brně-Chrlicích. Otec Bohumil (ročník 1902), technický úředník Škodových závodů, měl pouze sestru. Jeho otec byl pekařem. Moje matka Marie Hamrlová, vyučená švadlena, pocházela z 11 dětí. Její otec Hamrla byl slévačem kovů, spoluvlastníkem slévárny v Chrlicích. Mimo to byl vynikajícím trumpetistou – zakladatelem a vedoucím dechového orchestru. Po svých předcích jsem v genech zdědil náklonnosti: k pekařskému řemeslu (dědeček Emil), po otci k technickému kreslení, po dědečku Hamrlovi sklon k organizaci a řízení a zálibu k hudbě, po babičkách a mamince k vaření. Po všech předcích cit pro spravedlnost, pravdu a obětavost pro druhé, pro život jsem byl vybaven skvěle. Moje maminka říkala: „To vše jsi dostal od rodičů a prarodičů do vínku. Podle životní situace tyto vlastnosti využívej, abys v každé situaci vše zvládl.“ Však jsem na ta slova nikdy nezapomněl – pomohlo mi to mnohé, někdy až kruté životní situace vyřešit. Pocházím ze dvou dětí. Sestra Jarmila (ročník 1938) žije ve Valašském Meziříčí, kde pracovala jako technická kreslířka v podniku DEZA (předtím měla několikaletou praxi ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění v Praze). S manželem Štefanem Doničem měla syna Jaroslava, který tragicky zahynul ve 21. roce svého života, také její manžel zemřel v roce 2008. Její dcera Renata má dvouletého synka Jakuba s manželem Martinem, počítačovým expertem. Žijí rovněž ve Valašském Meziříčí. Já jsem se koncem roku 1950 oženil s dětskou zdravotní sestrou Miladou Daškovou. V roce 1978, když manželství přestalo fungovat, jsem se rozvedl. Mám dva syny – Bohumil (*1951), inženýr-ekonom, pracoval za totality v ekonomickém úseku podniku ČEZ, po roce 1990 má prosperující firmu auditorskou. Jeho nynější žena Hana je sociální pracovnicí neziskové organizace, jejímž posláním je zakládání a rozvoj hospiců. Syn Bohumil měl z prvního manželství dvě dcery – Martinu (*1972) s vnučkou Barborou a dceru Petru (*1975), která tragicky zemřela při autonehodě v roce 1995. Žijí v Novém Strašecí. Syn Martin (*1958) vystudoval vyšší průmyslovou školu dopravní v Praze. Na vysokou školu nebyl přijat z „kádrových“ důvodů, neboť jsem byl v roce 1970 vyškrtnut z KSČ. Přesto se vlastní pílí vypracoval na odborníka pro příměstskou železniční dopravu. Je spoluautorem příměstské dopravy Prahy, Brna, Ostravy, Plzně, Ústí nad Labem. V současné době je redaktorem časopisu Železničář na ministerstvu dopravy. S manželkou Vladimírou mají syna Jana, studenta 2. třídy gymnázia v Brně. Rodina žije v Brně, syn Martin žije střídavě v Brně a Praze. Dodatek k rodině syna Bohumila: Jeho žena Hana má dvě děti, syn Jan je vystudovaný počítačový programátor, dcera studuje sociální vědy. Se svou životní družkou Milenou Pobertovou (*1936), vyučenou cukrářkou, žijeme od roku 1988 ve Slaném. Milena má dvě děti z prvního manželství. Syna (*1953) MUDr. Pavla Ponerta, primáře ortopedického oddělení nemocnice ve Slaném. Z prvního manželství má dceru Pavlínu. Jeho druhá žena, Dagmar (*1961), je sálovou sestrou ve slánské nemocnici. Žijí v Tuřanech u Slaného. Dcera Zuzana (*1960) pracuje rovněž ve slánské nemocnici jako zdravotní sestra. S manželem Stanislavem Fricem (autodopravcem) mají dvě dcery, Lucii (*1980) a Petru (*1981). Má žena pochází ze tří dětí. Nejstarší bratr Jiří Krejza byl opravářem zemědělských strojů v Miskovicích u Kutné Hory, jeho žena Jiřina pracovala v zemědělském družstvu. Jiří Krejza zemřel roku 2008. Starší sestra Anna pracovala v ekonomickém útvaru podniku Výkup ve Slaném, její manžel Roman Úlovec byl šoférem v Kovohutích Velvary. To je moje rozsáhlá rodina, která v čele s mou družkou Milenou mně předává tolik lidské energie, že v mých 85 letech jsem psychicky i fyzicky ve velmi dobré životní formě. Škoda, že naši prarodiče a rodiče již nežijí. Jistě by měli z naší velké rodiny radost. Po odchodu do penze jsem pracoval v dřívějším bydlišti jako hospodář místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze-Nuslích. Nyní pracuji jako revizor hospodaření Vojenského sdružení rehabilitovaných Armády České republiky, územní organizace Kladno-Slaný. To mi přináší uspokojivou životní náplň.“

  • „Jsem žil s matkou a sestrou v bytě v Nuslích. Bylo to v domě, kde kromě otce byl gestapem zatčen spolubojovník proti fašistickým okupantům Rudolf Ulč (také koncem listopadu 1939). Později zde byl zatčen novinář Julius Fučík, manželé Vysušilovi a manželé Suchánkovi. Z těchto důvodů byl dům po celou dobu okupace sledován gestapem. Po dokončení kvarty reálného gymnázia v Praze jsem byl vedením školy vyzván, na popud profesora němčiny, aktivního člena Vlajky, abych z gymnázia vystoupil, když je můj otec politický vězeň. Další životní situaci mi pomohl vyřešit otcův přítel, akademický architekt Kincl, který mě doporučil ke studiu na vyšší průmyslové škole strojnické. Díky pochopení a odvaze ředitele školy, ing. Jaroslava Zahela, jsem dostával sociální stipendium, ovšem tajně, jako syn politického vězně, a též prospěchové stipendium. Ředitel mně zprostředkoval i placené kondice pro slabší žáky. Díky tomu jsem byl, co se týče nákladů na školu, soběstačný a ještě jsem mohl přispívat matce na rodinný rozpočet. Matka byla nemocná a dostávala od magistrátu podporu 550,- protektorátních korun, kromě toho se starala o mladší sestru (ročník 1938).“

  • „Voláme českou policii… ,Voláme českou policii, četnictvo, vládní vojsko a všechny vlastence o pomoc v bojích o rozhlas‘, to byl signál k zapojení do povstání. Ten den byla sobota. S mým nejlepším kamarádem a spolužákem z průmyslovky Františkem Valachem jsme byli doma u přijímačů. Po signálu z rozhlasu jsme se vydali do ulic Nuslí. Já spěchal po schodech od ulice U družstva Ideál ke spořitelně. Cestou jsem se potkal s dr. Václavem Jírou, čs. fotbalovým reprezentantem, funkcionářem FIFA, po roce 1990 prezidentem Čs. fotbalového svazu. Poradil mi, ať jdu na vršovické nádraží, kde stojí sanitární vlak s německými raněnými vojáky, a ukázal mi zbraň, kterou tam získal, pušku. Slíbil mi, že v případě potřeby, kdybych se nevrátil zpět, že se postará o mou matku a šestiletou sestru. To se vyplnilo k večeru 6. května, kdy jim Václav pomohl evakuovat do kavárny Nuselská na křižovatce ulic Bělehradská a Otakarova. Běžel jsem k náměstí Bratří Synků a odtud jsem chtěl pokračovat k rozhlasu. Tam jsem se setkal s Františkem Valachem a oba jsme chtěli pokračovat k rozhlasu. Od Michle jelo menší nákladní auto. ,Jedeme k rozhlasu,‘ volali chlapi na korbě. Františkovi se podařilo v běhu zezadu chytit korby, chlapi ho vytáhli nahoru. On pak skutečně o rozhlas bojoval a zajišťoval evakuaci rozhlasové aparatury a povstaleckého personálu do bezpečnější lokality – do evangelického kostela v Bezručových sadech, poblíž Vinohradské vodárenské věže. Tam se stal součástí ozbrojené ochrany rozhlasu do příchodu sovětských vojsk do Prahy. Poté se přesunul k naší jednotce ve vile dr. Brunera, v ulici Na Květnici na křižovatce s ulicí Nad Nuslemi. K tomu dodávám, že já jsem se korby nechytil, volal jsem za autem: ,Přijdu za vámi.‘“

  • „Z vršovického nádraží jsem se vydal nad Jezerku, do prostoru okolo tehdejšího hřiště SK Život, kde na některých půdách byly první střílny. Setkal jsem se se spolubojovníky Josefem a Karlem Brožovými (pozdějšími čs. volejbalovými reprezentanty), Jiřím Zelenkou, Jiřím a Aloisem Labounkovými, Josefem a Petrem Klimcovými, Vratislavem Klimakovským, Jiřím Keclíkem, spolužákem z průmyslovky, a dalším kamarádem a spolužákem Bedřichem Klausem. Béďa Klaus zásoboval se svým otcem střelce municí, pro kterou museli do školy v ulici Mendíků v Michli. Náhodná střela Béďova otce zabila, stejně jako Rudolfa Štíchu (ten bojoval se zbraní v ruce v oblasti Květnice, kde jsem byl i já. Většina jmenovaných spolubojovníků zajišťovala obranu prostoru Reitknechtky, předpolí továrny JAWA a MODERNY. Někteří z nás byli přesunuti do oblasti Květnice. Se mnou tam odešel zmíněný Rudolf Štícha a Vratislav Klimakovski – oba při bojových akcí padli. Skupině na Květnici velel četař v záloze Kotil, který nás také naučil zacházet s puškou, sám obsluhoval lehký kulomet. Velitel úseku Jezerka pplk. Musílek s velitelem úseku Michle-Horní npor. Růžičkou odveleli četaře Kotila na úsek továrny JAWA. Současně s ním jsme byli odveleni do prostoru školy Zelená liška, kde byly ubytovány jednotky SS a wehrmachtu, kde se tvrdě bojovalo. Ke škole jsme ani nedošli. V prostoru autobusového nádraží u Moderny nás zastavil menší autobus s prvními raněnými od školy Zelená liška, abychom dělali ozbrojený doprovod. Dojeli jsme do všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, vynesli raněné a vraceli se do prostoru Jezerky až k ulici Na Květnici a Svážná. Kolem osmnácté hodiny byl na Jezerce relativní klid. V oblasti Jezerky na všech místech, kde ulice navazují na okružní ulici Družstevní ochoz, byly postaveny barikády. Zato v prostoru školy Zelená liška, kde operovala skupina poručíka Sedláčka, která zneškodnila kulometné hnízdo na střeše školy, nastala situace, kdy jednotka tam umístěná se nechtěla vzdát povstalcům, ale chtěla jednat jen s vojenským velitelstvím Pražského povstání. O tom jsme dostali zprávu s tím, že to není absolutně možné, neboť hlavní povstalecký štáb Prahy vedený generálem Kutlvašrem byl v centru Prahy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vlastivědné muzeum ve Slaném, 20.08.2010

    (audio)
    délka: 26:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po výzvě z rozhlasu jsme se vydali do ulic

Fotografie z doby Pražského povstání
Fotografie z doby Pražského povstání
zdroj: soukromý archiv pamětníka

Ing. Bohumil Harák se narodil 25. 10. 1925 v Brně. Otec byl konstruktér obráběcích strojů, matka byla celý život v domácnosti. V letech 1926-1934 rodina bydlela ve Starém Plzenci, kde otec pracoval ve Škodových závodech Plzeň. V roce 1934 se přestěhovali do Prahy 4-Nuslí, otec byl přeložen do Škodových závodů Praha. Od roku 1939 do konce války byl otec, člen odbojové skupiny V boj, vězněn v nacistických koncentrácích. Z toho důvodu nebylo Bohumilovi umožněno dostudovat gymnázium. Na přímluvu otcova přítele, architekta Kincla, byl díky statečnosti ředitele školy Ing. Jaroslava Zahaly přijat v roce 1940 na průmyslovou školu, kterou ukončil maturitou v roce 1944. V roce 1943 a 1944 byl nasazen do Technische Nothilfe na zákopové práce v Ruzyni. Po maturitě pracoval ve Škodovce Praha, odtud byl nasazen do ČKD na program Panzerjäger, kde zůstal až do vybombardování ČKD v dubnu 1945. V době Pražského povstání se 5. května zapojil do stavění barikád a stal se členem bojové jednotky Revoluční garda Praha 4 - Jezerka, v jejíchž řadách se účastnil ozbrojených bojů. Po skončení války vystudoval Strojní fakultu ČVUT v Praze. Krátce pracoval jako technický úředník v Jaroměři a Hradci Králové a po ukončení vojenské základní služby se stal důstojníkem ČSLA, kde pracoval v referentských funkcích Vojensko-hospodářské správy tehdejší Státní plánovací komise. Ze služebního poměru byl v hodnosti podplukovníka propuštěn 31. 10. 1982 a kvůli vykonstruovanému obvinění „z porušování devizového hospodářství a přijímání úplatků“ byl v listopadu 1983 vzat do vazby. V obsáhlé výpovědi u svého advokáta ex offo všechna obvinění odmítl a uvedl na pravou míru. Trestní stíhání bylo ukončeno z rozhodnutí prezidenta 24. 6. 1985. Po návratu z vězení se staral o třiaosmdesátiletého otce, matka zemřela den po zatčení ing. Haráka. Bohumil Harák zemřel v roce 2023.