Alžběta Dostálová

„Jestli to byly sirotčince, to já vůbec nevím. Vím, že tam bylo plno dětí. A tam jsme se měli jakž takž dobře. Ale potom, jak nás odvezli do Terezína, hlad, zima a vzpomínky. Pořád jsme chtěli domů.“ Tazatel: „Vzpomínáte si na to oddělení od maminky?“ - „To si vzpomínám. My jsme si první moment mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny. Ale proč nás jelo pět? Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Já jsem toho Pavla držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl a takhle jsme jeli do toho Terezína. A my jsme po tom potom hodně pátrali. A ten pán Kárný nám napsal, že si to nemůžeme tak přesně pamatovat, ale že jsme byli v místě určeném pro židovské děti. Potom jsme jeli všichni, protože s náma jela i Eva, která dneska dělá předsedkyni Židovské obce v Ostravě. Tak já jsem některé ty lidi znala, jak jsme jeli. Víte, mluvili jsme spolu jako děti.“

„Tatínek byl v Hagiboru a skončil v Terezíně. Ale v Terezíně nebyl. On byl takový vysoký, štíhlý, a když přijel transport do Terezína, vynášel s takovou partou mrtvoly do krematoria. Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých.“

„V té místnosti nás bylo kolem třiceti. Postele tři nad sebou. Tady okna a tady kolem dokola tříposchoďové postele. A mluvilo se tam v němčině. Byly tam polský děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly. Oni to měli pojmenovaný, ty budovy v Terezíně. Ty malinký děti, batolata do roku, a my jsme byli od šesti let do deseti. Oni to měli označený čtyři sta deset až čtyři sta osmnáct. Každá ta budova měla svoje číslo a pod tou značkou se vědělo, jak starý děti tam jsou.“

„Ten konec byl, že nás tam ty vychovatelky nechaly dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla největší nápad v životě: ,Pojď, utečeme do Loštic.‘ Vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Tam byly velký vrata do té naší budovy a pak takový malinký dvířka, který nebyly zamklý. Tak my jsme ufrnkly. Dva dny se o nás nestarali. Nikdo nám nedonesl jídlo. My byli hladní. Nebylo tam co jíst. Všichni plakali a nadávalo se. Teď my jsme utekly a viděly jsme takový chaos. A přes ten park jsme došly k silnici. A tam jezdily tanky a obrněný auta. Vojáci. A tam jsme stály. A oni ti vojáci házeli těm lidem konzervy a další věci. Ale my jsme nesbíraly konzervy, my jsme sbíraly jenom ty sušenky a ty bonbony a to jsme celý den jedly. Ale určitá záchrana to pro nás byla. A teď se stalo, že se stmívalo, a co my, když se nechcem vrátit? Tak my jsme si ustlaly na jedné lávce. Chytly jsme se a spaly na jedné lávce. Představte si, v květnu, dvě malý děcka a nikdo si nás nevšiml, protože každej se staral sám o sebe. Jeden den, druhej den a už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě bečely, že nevíme, co a jak a čí jsme a kam půjdem a co s náma bude. A najednou, toto byl zázrak, já si to nedovedu představit, jak je to možný. Táta se vrátil z Německa a on nás hledal a zjistil, že nejsme ani jeden na tom místě v té budově. Oni stačili, než se vrátil, jednoho bráchu odvízt do Olešnice, Petra do České Kamenice, Pavla, ten byl nejmladší, toho dali k adopci. A my dvě jsme nebyly k nalezení. Protože my jsme nebyly zaznamenány u toho Červenýho kříže. Ten Červený kříž, švédský a švýcarský, když tam přijel, tak my jsme byly v čudu, tak nás prohlásili za mrtvé. Kdyby nás hledali, žádnej nevěděl, kde jsme. No a on nás tam našel. Po dvou, po třech dnech, ubečený, špinavý. Vzal nás do náruče a že sežene kárku a že utečem.“

„To byli nějací mladí kluci ze Žadlovic. A oni měli ty bílý punčochy. Tak to přijeli s dodávkou, naložili nás dozadu, pět děcek, a odvezli. A matka se jich ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. Ten jeden, co to organizoval, taky vysvětloval, že o nás bude dobře postaráno. To byli Češi. Byli to kolaboranti, nebo co to bylo. Mladí kluci. Já jako holka jsem je viděla mladý, a tak jsem se na ně tak pěkně usmívala.“