Alžběta Dostálová

* 1936

  • „On byl vždycky Žid. On nikdy nebyl nic jiného. Po válce chtěl, abychom šli do Izraele, už měl všechno zařízené. Strana od matky, ty sestry, jak se to dozvěděly, tak nás vzaly a odvezly. Ale jinam, ne do Izraele… Kraválu plno.“

  • „Jestli to byly sirotčince, to já vůbec nevím. Vím, že tam bylo plno dětí. A tam jsme se měli jakž takž dobře. Ale potom, jak nás odvezli do Terezína, hlad, zima a vzpomínky. Pořád jsme chtěli domů.“ Tazatel: „Vzpomínáte si na to oddělení od maminky?“ - „To si vzpomínám. My jsme si první moment mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny. Ale proč nás jelo pět? Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Já jsem toho Pavla držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl a takhle jsme jeli do toho Terezína. A my jsme po tom potom hodně pátrali. A ten pán Kárný nám napsal, že si to nemůžeme tak přesně pamatovat, ale že jsme byli v místě určeném pro židovské děti. Potom jsme jeli všichni, protože s náma jela i Eva, která dneska dělá předsedkyni Židovské obce v Ostravě. Tak já jsem některé ty lidi znala, jak jsme jeli. Víte, mluvili jsme spolu jako děti.“

  • „Tatínek byl v Hagiboru a skončil v Terezíně. Ale v Terezíně nebyl. On byl takový vysoký, štíhlý, a když přijel transport do Terezína, vynášel s takovou partou mrtvoly do krematoria. Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých.“

  • „V té místnosti nás bylo kolem třiceti. Postele tři nad sebou. Tady okna a tady kolem dokola tříposchoďové postele. A mluvilo se tam v němčině. Byly tam polský děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly. Oni to měli pojmenovaný, ty budovy v Terezíně. Ty malinký děti, batolata do roku, a my jsme byli od šesti let do deseti. Oni to měli označený čtyři sta deset až čtyři sta osmnáct. Každá ta budova měla svoje číslo a pod tou značkou se vědělo, jak starý děti tam jsou.“

  • „Ten konec byl, že nás tam ty vychovatelky nechaly dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla největší nápad v životě: ,Pojď, utečeme do Loštic.‘ Vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Tam byly velký vrata do té naší budovy a pak takový malinký dvířka, který nebyly zamklý. Tak my jsme ufrnkly. Dva dny se o nás nestarali. Nikdo nám nedonesl jídlo. My byli hladní. Nebylo tam co jíst. Všichni plakali a nadávalo se. Teď my jsme utekly a viděly jsme takový chaos. A přes ten park jsme došly k silnici. A tam jezdily tanky a obrněný auta. Vojáci. A tam jsme stály. A oni ti vojáci házeli těm lidem konzervy a další věci. Ale my jsme nesbíraly konzervy, my jsme sbíraly jenom ty sušenky a ty bonbony a to jsme celý den jedly. Ale určitá záchrana to pro nás byla. A teď se stalo, že se stmívalo, a co my, když se nechcem vrátit? Tak my jsme si ustlaly na jedné lávce. Chytly jsme se a spaly na jedné lávce. Představte si, v květnu, dvě malý děcka a nikdo si nás nevšiml, protože každej se staral sám o sebe. Jeden den, druhej den a už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě bečely, že nevíme, co a jak a čí jsme a kam půjdem a co s náma bude. A najednou, toto byl zázrak, já si to nedovedu představit, jak je to možný. Táta se vrátil z Německa a on nás hledal a zjistil, že nejsme ani jeden na tom místě v té budově. Oni stačili, než se vrátil, jednoho bráchu odvízt do Olešnice, Petra do České Kamenice, Pavla, ten byl nejmladší, toho dali k adopci. A my dvě jsme nebyly k nalezení. Protože my jsme nebyly zaznamenány u toho Červenýho kříže. Ten Červený kříž, švédský a švýcarský, když tam přijel, tak my jsme byly v čudu, tak nás prohlásili za mrtvé. Kdyby nás hledali, žádnej nevěděl, kde jsme. No a on nás tam našel. Po dvou, po třech dnech, ubečený, špinavý. Vzal nás do náruče a že sežene kárku a že utečem.“

  • „To byli nějací mladí kluci ze Žadlovic. A oni měli ty bílý punčochy. Tak to přijeli s dodávkou, naložili nás dozadu, pět děcek, a odvezli. A matka se jich ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. Ten jeden, co to organizoval, taky vysvětloval, že o nás bude dobře postaráno. To byli Češi. Byli to kolaboranti, nebo co to bylo. Mladí kluci. Já jako holka jsem je viděla mladý, a tak jsem se na ně tak pěkně usmívala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mohelnice

    (audio)
    délka: 02:00:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Mohelnice, 23.09.2010

    (audio)
    délka: 01:40:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Šumperk, 17.07.2015

    (audio)
    délka: 01:35:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bály jsme se a chtěly jsme domů

Alžběta Dostálová (Morgensternová)
Alžběta Dostálová (Morgensternová)
zdroj: archiv pamětníka

Alžběta Dostálová, roz. Morgensternová, se narodila 11. října 1936 v Horních Studénkách. Její otec Richard byl židovského původu a maminka Božena nikoli. Během války jí v koncentračních táborech zahynuli prarodiče Julius a Laura Morgensternovi. Rodina se ukrývala ve Vlčicích u Loštic, ale ani tam se nevyhnuli dopadům antisemitismu. O Velikonocích roku 1943 jim dva mladí henleinovci zapálili dům. Rodiče přišli o všechen majetek, a tak se přestěhovali do Loštic. Na podzim 1944 byli Alžběta a její sourozenci deportováni do sirotčinců a otec do Terezína, kam nakonec putovaly i děti. Hned první den je rozdělili do různých budov. Alžběta byla v devíti letech se svou setrou Marií zařazena do tzv. kinderhausu. Tam zažily nejen strach, hlad, únavu, děti se musely také dívat na popravu své vychovatelky, české Židovky Hely. V květnu 1945 německé vychovatelky i dozorci z Terezína utekli a obě sestry se rozhodly, že samy půjdou domů do Loštic. Několik dní spaly v blízkém parku, aniž si jich někdo všiml. Nakonec je našel otec Richard a odvezl domů. Ostatní sourozence otec hledal po celé zemi. Nejmladšího Pavla vrátili domů až v roce 1947. Po válce Alžběta nejprve dokončila základní školu a potom absolvovala střední školu v Brně. Až do důchodu pracovala v MEZ Mohelnice, kde podala několik zlepšovacích návrhů. V současnosti žije v Mohelnici.