Jiří Felix

* 1931

  • „A byl atentát na Heydricha. Přesně si pamatuji, jak jsme jeli tenkrát ráno do školy a před karlínskou Invalidovnou byly všechny tramvaje zastaveny; dál se nesmělo, protože byl spáchán atentát. Teprve po už ani nevím kolika dnech jsme se mohli do Vysočan, kde jsme bydleli, dostat. Vzpomínám si, jak jsem byl za matkou ve sborovně, jak si všichni přáli, aby to Heydrich nepřežil. Což se tedy stalo, ale co potom následovalo, to je otřesné. Náhodou jsem byl právě na Malostranském náměstí, když městský rozhlas ohlašoval zničení Lidic.“

  • „Na univerzitě jsme měli i dívku, která tam byla jen do druhého ročníku. Velice pohledná, chytrá, z lékařské rodiny, její otec byl primář někde v Benešově. Byla hroznou komunistkou, na rozdíl od otce. Komunistka to ovšem byla salonní, nebezpečná; pořád se ptala: ,Jak to myslíš, soudruhu?‘ Později jsme se dozvěděli, že i doma, když její otec mluvil proti režimu, mu řekla: ,Takhle nemluv, tatínku, to bych tě musela udat!‘“

  • „Vzpomínám si, že na gymnáziu jsme měli něco nedlouho před maturitou v aule. To už tedy bylo za socialismu. A teď tam někdo něco říkal a nějací studenti se tomu smáli. Načež přítomní soudruzi, naši vrstevníci, říkali: ,Vy se nám teď smějete, ale my vás budeme doporučovat na vysoké školy!‘ Zcela bezostyšně, protože to byla pravda; oni dávali posudky.“

  • „Vzpomínám si, že dva, tři měsíce po zabrání pohraničí byl Most už úplně vylidněný, prázdný. Šli jsme se podívat do města a obchody byly prázdné, nikde nic k dostání; pouze portréty Hitlera a Henleina místo zboží.“

  • „Mnohokrát jsem byl za normalizace u přijímacích pohovorů na romanistice. To byla naprostá fraška, protože ti chudáci uchazeči si mysleli, že my jakožto ta komise, co se jich ptá, to rozhodujeme. To byl naprostý omyl, ale říct jsme jim to nemohli. My jsme jen mohli říct ,doporučujeme‘ či ,nedoporučujeme‘, ale rozhodovalo o tom KSČ Praha 1 na Staroměstském náměstí. Pamatuji si smutné příběhy; už nevím, jak se ten kluk jmenoval, byl z filmařské rodiny - chytrej, slušnej, uměl. My jsme ho doporučili, ale nebyl přijatý, protože otec byl vyškrtnutý ze strany.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.03.2012

    (audio)
    délka: 03:00:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Takhle nemluv, tatínku, to bych tě musela udat

Mládí v Praze
Mládí v Praze
zdroj: Fotoalbum vydané k osmdesátým narozeninám Jiřího Felixe

Jiří Felix se narodil 21. února 1931 v Praze, ale od raného dětství vyrůstal v Mostě. Zde byl také jakožto syn učitelky základní školy svědkem projevů německého nacionalismu, když kromě pochodů provolávajících slávu Hitlerovi německé děti házely po těch českých kameny. Po mnichovské dohodě byl s matkou vystěhován z Mostu. Matka byla posléze poslána do obce Trhová Kamenice na Českomoravské vrchovině. Po německé invazi 15. března 1939 a zrušení české školy se odtud matce podařilo za pomoci svých příbuzných, bratrů Patočkových, dostat do Berouna a pak do Prahy. Zde byla v rámci heydrichiády popravena část jejich rodiny. Únor 1948 zastihl Jiřího Felixe na gymnáziu, kde pozoroval rostoucí vliv ideologizace a kádrování; komunističtí spolužáci se ostatním otevřeně vysmívali, že o budoucnosti nekomunistů budou rozhodovat právě jejich kádrové posudky. Nadvládu komunistické ideologie pozoroval později i v akademickém prostředí. V roce 1951 byl přijat na rumunistiku na FF UK v Praze, přičemž od poloviny padesátých let pravidelně do Rumunska jezdil na studijní pobyty. V šedesátých letech tam jako první Čech zde získal doktorát a po návratu z lektorské činnosti se stal roku 1967 interním zaměstnancem na domovské katedře v Praze. Pro svou celoživotní činnost v oblasti rumunistiky je považován za jednoho z jejích nejvýznamnějších českých představitelů. Jiří Felix je zároveň přímým svědkem a účastníkem dění na FF UK od padesátých let do současnosti. Zažil klima padesátých let, strach mluvit nahlas, vyhazování studentů za sebemenší projevy „ideologické nespolehlivosti“, udavačství spolužáků i statečnost profesorů, kteří se snažili udržet alespoň minimální úroveň vědy a slušnosti na fakultě i v těchto letech. Po sovětské okupaci viděl očistné procesy normalizace, která podle jeho slov stejně jako v celé společnosti i zde způsobila „naprostou demoralizaci veřejného života“.