Alexander Feuerstein

* 1918

  • „Já jsem byl poměrně mladý, tak dvacet sedm let. Byl jsem schopen, děvčata po mně šílely po té válce, poněvadž přišly ubohý, úplně polonahý... No, mohl jsem si vybírat a měl jsem z čeho, to když jsem je chodil navštěvovat v chudobinci. To jsem jim nosil nějaký jídlo, co jsem vydělal, to jsem všechno rozdal. Ale já jsem pořád nemohl zapomenout na to... Ožením se, rozvedu se, bude mi ještě hůř… nemohl jsem zapomenout na tu strašnou tragédii. A tak jsem zůstal (sám) a pak jsem se odstěhoval do Prahy, poněvadž ty Michalovce se zase vylidnily, Židé utíkali na Západ. Když jsem pak byl v té Praze, tak jsem se seznámil s nějakou rodinou a šel jsem na úřad, a že se vystěhuju do Izraele. Všichni jsme podali žádost. To už jsem byl zaměstnaný u Geologického průzkumu, předtím jsem pracoval u Kolben Daněk ve slévárnách. Šli jsme na to velvyslanectví a oni se mě tam tak na něco ptali a povídali: ‚A co jste dělal?‘ A já jsem odpověděl, že pracuju u Geologického průzkumu a že jsem vrtař. A oni na to, že to je krásné a dobré zaměstnání a kam bych jako chtěl. A odmítli mi dát vízum. Takže jsem zůstal sám celou dobu.“

  • „Když mě zavřeli, tak jsem se hlásil: ,Chci jít k doktorovi!‘ Byl jsem nemocný, nechtěl jsem jíst. A oni mě ti bachaři, Pichl (?), vedoucí, otevřel dveře a řekl: ‚Ty budeš žrát!‘ A já povídám: ‚Nemůžu, já jsem nemocný.‘ A oni mě vzali a to byla nějaká čočka, od té doby nemůžu vidět čočku, a oni mně utrhli tady tu destičku (?), to jsem měl úplně odtržený, a jak to žrádlo spadlo na zem, tak oni to špinavé jídlo vzali a lžící mi to strkali do (pusy). To už bylo hrozný, protože to už tekla krev, to byla rána, já jsem nemohl otevřít pusu. Když viděli, že to nejde, co se mnou je, tak mě tam tak nechali a odešli. A teď jsem seděl na té zemi a říkal jsem si: ‚Nemůžu nic dělat.‘ A pak jsem si vzpomněl na jednu nehodu, co se stala u nás s jedním klukem. On měl úplně obrácený pysky, tak jsem si říkal, že takhle nechci žít, ale co mám udělat? Tak jsem šel a našel jsem tam nějaký dlouhý hřebík a já jsem ho spolknul, že se mi něco akutního stane a že mě dají do nemocnice.“

  • „Dali mě do Jáchymova. V Jáchymově jsem teda pracoval, ale čekal jsem pořád na to odvolání.“ Tazatel: „Takže Vy jste teda ještě ani nebyl odsouzený a už jste byl v pracovním táboře v Jáchymově?“ - „Nebyl jsem odsouzený, ale musel jsem pracovat. V Jáchymově mě dali na důl dvanáct, to byl nejhorší důl. Tak tam jsem byl. A přidělili mě k nějakýmu vrahovi, který tam už několik let měl, on dostal doživotí, on zavraždil svoji manželku. Čáp, to jméno nikdy nezapomenu, někde od Plzně. K němu jsem byl přidělenej. A pochopitelně jsem musel poslouchat jeho, poněvadž to byl můj vedoucí. A když se odstřelovalo, dělaly se ty díry a odstřelovalo se to, tak mě zavolal a říká mi: ‚Sašo, (on mi říkal Sašo) půjdeš tam a přineseš ty věci tam.‘ A teď oni tam zrovna chtěli odstřelovat a on mě poslal pro to nářadí do dolu, který byl podminován. Jak to spadlo, tak jsem padl a dostal jsem otravu z toho plynu, ale zůstal jsem naživu. A on mi říká: ‚Cos tam dělal?‘ A já říkám: ‚Vždyť jste mě tam poslal!‘ A takový přiotrávený jsem přišel domů, jako do ubytování, a prošel jsem nějakou tou kontrolou, ale mě to strašně dusilo. Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem šel večer na toaletu, ale toaleta... tam nebyly toalety, ale tam byla jedna velká mísa na malou a na velkou, to se řešilo tam před tím barákem. A tam nahoře byli postaveni ostřelovači na strážných věžích, ale já jsem tam stejně šel, protože mě to tak dusilo. A zrovna vyšel z kuchyně z noční směny kuchař, on mě znal, byl taky ze Slovenska, dokonce jsme spolu bydleli v jedné světnici, a on mi povídá: ‚Alexi, nechoď tam, vždyť tě zastřelí!‘ A oni už na mě měli zaměřeno, jako že jdu k těm drátům. A on křičel na tu stráž, aby nestříleli, že jsem nemocný. Utíkal pro mě, chytil mě a odvedl mě na ošetřovnu.“

  • „My jsme se měli moc dobře ve vesnici. Proti nám nikdo nic neměl, my jsme tam byli jako domácí lidé. A najednou byli někteří mladí kluci v Německu a tam se naučili ten nacismus, antisemitismus a začali nás pronásledovat, ale to nebylo víc než jen pár lidí, kteří uměli německy. A teď přišli k nám do krámu a jeden šel s revolverem a chtěl bratra zastřelit. On se tenkrát někam zamknul a oni nám prostřelili dveře, ale nakonec se nic nestalo. A já jsem tenkrát byl doma, a tak jsem utekl do Krčavy (sousední obec, pozn. ed.), tam byl notariát, a tak jsem tam jako hlásil, že nás tam napadli, a oni nám na to řekli: ‚Jděte domů, my s tím nemůžeme nic dělat. Dělejte všechno pro to a chraňte se, jak můžete.‘" Tazatel: „To byli maďarští policajti?“ - „Jo. To byli Maďaři.“ Tazatel: „A Vy jste se pak stal maďarským občanem, jak vás zabrali Maďaři? A pak Vás jako maďarského občana povolali do armády a nevadilo jim, že jste byl židovského vyznání?“ - „To bylo do maďarský armády. Tam jsem byl celý rok.“ Tazatel: „Prošel jste výcvikem a pak jste sloužil někde u pěšího pluku?“ - „Já jsem sloužil nejdřív u horské služby, to bylo na Podkarpatské Rusi, tam byli Rusíni a ti se nemohli a ani nechtěli přizpůsobit těm Maďarům. A pak vyšel nový zákon a my všichni, co jsme tam byli a žili, tak nás odvedli z Podkarpatské Rusi do Maďarska. Nutili nás držet s nima a moje maminka byla Maďarka. Byla Židovka, ale narodila se někde u Užhorodu a uměla dobře maďarsky a já jsem taky uměl maďarsky, a tak když jsem byl tam na té vojně, tak jsem se taky přizpůsobil jim, protože jinak to ani nešlo. Oni mě chtěli dát do důstojnické školy, ale abych si změnil to jméno, abych se jmenoval jinak. Dali mi na výběr všelijaká jména, ale já povídám: ‚Ne, jednou jsem se narodil tak a tím zůstanu.‘ Tak mě vyloučili a přidělili mě k husarům k jezdeckému pluku. Tam jsem teda sloužil. Pak už vyšel ten židovský zákon a to nás převeleli do pracovního tábora, vzali nám pušky, dali nám lopaty, krumpáče a tak jsme začali v tom koncentráku. Nejdřív nás vzali do Polska, na Ukrajinu a prostě tam, kam nás potřebovali, tam nás vždycky převedli.“

  • „Měl jsem ty modlitební řemínky, a když mě chytli, tak to rozřezali a se mnou to strašně pohnulo. A já jim povídám: ‚ Nechte to, to jsou moje náboženské pomůcky!‘ A on na mě: ‚Kolik tam máš zlata, kolik tam máš dolarů? Ty jsi špion!‘ A to bylo přímo na hranicích a tam byla taková velká vana. A já jsem se cítil zdravý, tak jsem chytil toho vojáka a praštil jsem s ním do té vany. A on, no ani nechci povídat, jak to dopadlo. On byl mokrej, přišla stráž, chytla mě… Odnesl jsem to šeredně, ale pomsta byla moje. Pak mě tam dali zvlášť na zem na slámu, to mě tam dali jako mrtvolu, zbili mě, strašně mě zbili.“ Tazatel: „A to dělali přímo ti vojáci na celnici? To nebyli estébáci?“ - „Ne. To byli celníci, přímo tam mě chytli, a jak jsme byli opilí, tak každý šel na svoji stranu. Já jsem se dostal do Petržalky do hraničního pásma. Já jsem prostě zbloudil.“

  • „Ten velitel, jak tam přišel, začal křičet: ‚Židé, vy se tu nějak máte! My bojujeme a vy se tady máte!‘ A hned ten první, jak přišel, tak ho hned zastavil a on měl čepici na hlavě. To byl můj bratr. Tak ho vzali a prostě ho oběsili na prvním stromě. Já jsem se snažil, šel jsem tam a říkám: ‚Nechte ho, já půjdu místo něho, on má rodinu.‘ Jemu bylo třicet a mně bylo dvacet… Oni mi řekli: ‚Ty seš ještě mladej, ty budeš pracovat, než zdechneš!‘ Praštili mě a hodili mě do sněhu, a než jsem se vzbudil a vstal, tak už byl bratr oběšenej. Byl tam taky hrozný kravál, poněvadž všichni jsme měli čepici, ale tomu (veliteli) stačilo, že se pomstil na tom jednom. Tak jsme ho pochovali a den šel dál a tak to všechno pokračovalo. A zase na jiném místě druhý bratr, to bylo v jiným táboře, to přišla německá armáda, ale i Maďaři a oni povídali: ‚Kluci, kdo chcete jít domů, na práci blízko domova?‘ Potřebovali, aby se přihlásily dva tisíce lidí. Bratr tam šel a taky se přihlásil. A byl z vesnice ještě jeden a ten povídá: ,Abraháme, co to děláš? Nehlas se, co ty víš, co bude s námi? Co s tebou bude, co ty víš, co oni mají za úmysl?‘ Ale on na to: ‚Ale tak co, mám ženu a děti, tam budu blízko, třeba uteču a dostanu se domu.‘ Oni je vzali, jeli pár kilometrů do lesa a tam ty dva tisíce lidí, (kteří) kopali zákopy, tak se museli svléknout, a když už se blížilo k večeru a byli už skoro hotoví, tak vzadu už bylo připraveno německý komando s puškama a kanonama, a když se svlékli, tak je tam postříleli. Akorát jeden zůstal naživu, nestačili je už pořádně zahrabat do té jámy. Byl raněný, ale zůstal naživu. To už byla noc a tak se vyhrabal a šel a viděl nějaký světlo a tam ho zachránili. Dostali ho do nemocnice, po válce se vrátil, on tu válku přežil, jinak všichni ostatní byli postříleni. To bylo v Sobrancích. Bylo mu něco kolem pětadvaceti roků, mladej kluk a byl úplně bílej jako stařec... Ještě vypravoval, jak to tam bylo, ale zbláznil se z toho a umřel. Byl jediný, kdo vypravoval o té skupině, co je tam zastřelili.“

  • „(V Bratislavě) jsem byl pár dní a pak mě předvolali k soudu. Tam u mě byly napsány desítky protokolů, prostě ze mě udělali špiona. Teď jsem se nemohl bránit, akorát mi přidělili advokáta ex offo. Ten mě předvolal a říká mi: ‚Co jste udělal?‘ A já povídám: ‚Nic.‘ A on: ‚Jak to, nic? Vždyť vy tady máte rozsudek smrti, tak jste musel něco udělat!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.11.2008

    (audio)
    délka: 01:47:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ty seš ještě mladej, ty budeš pracovat, než zdechneš

Alexander Feuerstein v roce 1951 při zatčení
Alexander Feuerstein v roce 1951 při zatčení
zdroj: archivní vyšetřovací spis v Bratislavě

Alexander Feuerstein se narodil 20. června 1918 ve východoslovenské obci Koromľa. Vyrůstal jako sedmé (nejmladší dítě) v rodině židovského živnostníka a hospodáře. Alexander navštěvoval reálné gymnázium v nedalekém Užhorodě. Po Mnichovu obsadila jižní části Slovenska i Podkarpatské Rusi maďarská armáda. Alexander byl z rasových důvodů v posledním ročníku studií z gymnázia vyloučen a musel narukovat do maďarské armády. Měl výhodu, že uměl dobře maďarsky. Sloužil u pohraniční stráže, poté u jezdectva. V rámci zesilujících protižidovských opatření byli vojáci židovského původu z armády vyloučeni a internováni v rámci tzv. pracovních jednotek, jejichž příslušníci vykonávali za nelidských podmínek otrockou práci pro maďarskou či německou armádu v týlu bojových operací. Dva Alexandrovi bratři internovaní u téže pracovní jednotky byli zavražděni, zbytek rodiny zahynul v nacistických vyhlazovacích táborech. Po válce tak Alexander zůstal zcela sám. Po zotavení se usadil ve východoslovenských Michalovcích, kde pracoval jako obchodní příručí. Krátce po nastolení komunistického režimu Alexander po večírku v Bratislavě zabloudil v části Petržalka do pohraničního pásma. Byl zatčen pohraničníky a obviněn ze špionáže. Hrozil mu hrdelní trest, nakonec vyvázl s dvěma roky vězení, které prožil převážně v jáchymovských lágrech. Poté musel nastoupit do těžkého průmyslu. Usadil se v Praze a pracoval ve slévárně v ČKD, po nějaké době se mu podařilo získat lehčí práci u geologického průzkumu. Neúspěšně se snažil o vystěhování do Izraele. Jeho přání spatřit Svatou zemi se mu splnilo až v roce 2006 díky péči pražské židovské obce. Splnění celoživotního snu, byť v pokročilém věku, Alexandru Feuersteinovi do jisté míry pomohlo překonat traumata z válečných prožitků a ve věku 89 let se oženil s členkou pražské židovské obce, která o něj předtím pečovala.