Josef Petýrek

* 1937

  • „Starej Gažák, dej mu Pán Bůh nebe, povídal: ,Skončila válka a v tom Rumunsku jim řekli: »Můžete jít každý, kam chcete.« Tak šli za Cikánem a říkají: »Cikáne, ty znáš svět. Kde se na světě žije nejlíp?« On jim povídá: »Na Čechách.« Tak jeli na Čechy.‘“

  • „To byli skutečně zlatokopové, kteří sem přišli rabovat. Znal jsem na Příbramsku jednu rodinu. Ti měli na lustru pověšenou kůrku chleba a boxovali o ni. On jel do pohraničí, vrátil se za půl roku. Na autě měl čtyři motorky, nábytek a všechno možný. Narabovaný z baráků. Ty lidi odešli s padesáti kilama a tohle tam všechno zůstalo.“

  • „Jel jsem domů. Na Glaserwaldu ,Stop – střelby‘. Prý noční střelby, do dvou do tří v noci. Tak jsem to objel spodem, zkratkou, dojel na konec lesa a zastavil. Ty terče měli zapíchané kolem silnice. Bylo tam takové krásné ticho… Tak jsem to nakop, ale sotva jsem to udělal, tak ti blbci začali střílet. I kravatu jsem měl zpocenou. Ale projel jsem.“

  • Příhoda, kterou panu Petýrkovi vyprávěla jeho kolegyně. Pocházela z Prášil a byla ze smíšeného manželství, otec Němec, matka Češka. „Šly s maminkou ze Srní na Prášily, ale ne po cestě, zadem, lesem. A když přišly na Velký Bor, octly za v zádech třem chlapům. A ten jeden říká druhýmu: ,A proč ji chceš zabít? Vždyť má s sebou holku!‘ Dostal výmluvnou odpověď: ,Je to svině česká!‘ A on to byl její strýc. Právě tam na ně čekali, ony jim však přišly za záda.“

  • Pan Petýrek vzpomíná na vyprávění lesníka, který sloužil na Slovensku. Když 14. března 1939 vznikl samostatný slovenský stát, vypluly na povrch averze vůči Čechům a těm tam začalo jít o život. Jediným východiskem byl okamžitý odchod. „V noci přilítli četníci a říkají: ,Rychle pryč, Slováci se utrhli!‘ Takže Pepíka za ruku, Lidušku do náruče, flinty přes rameno a nechal tam i králíky a slepice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hartmanice, 18.06.2011

    (audio)
    délka: 02:05:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Střílelo se skoro každý den

Josef Petýrek v roce 2011
Josef Petýrek v roce 2011
zdroj: Jan Kotrbáček

  Josef Petýrek se narodil 26. 8. 1937 na Rovinách v Brdech. Tam a v nedalekém Drahlíně, kam se v roce 1943 odstěhovali, prožil dětství a vzhledem k letopočtu i válečná léta. Vychováván byl z velké části tamním německým hajným Arnoštem Schröderem, který v něm především probudil lásku k přírodě a lesařině. Po válce byl ale vystěhován a Josefovo rodiště padlo za oběť vojenskému prostoru. V dalším z nich (Prameny) Josef v roce 1952 absolvoval speciální výcvik pro osoby pracující ve vojenských prostorech, během nějž se podíval i na Šumavu. V roce 1959 se tam natrvalo odstěhoval, a to do Prášil, co by kamenem dohodil od železné opony. Prožíval tam částečně dobrodružný, částečně svízelný život plynoucí z přímého soužití s pohraničníky i s tamtéž cvičícími vojáky, kteří tam dojížděli na střelby, od kulometů po tanky a rakety. Někdy mu kulky létaly téměř kolem hlavy, ze cvičných střeleb vojáků plynuly i různé svízele ohledně pohybu po kraji. Z bezprostřední blízkosti mohl sledovat i svérázný život tamních nových obyvatel, přistěhovalců z východu, kteří přišli po odsunutých Němcích. V roce 1966 se s manželkou odstěhovali do nedalekých Hartmanic a žijí tam dodnes. Pan Petýrek se dlouhodobě živě zajímá o historii svého regionu.