Anna Trefancová

* 1924

  • „Jsem ročník 1924. A když mi bylo 18 let.“ (Výšková:) „Vy jste o rok mladší.“ - „Já jsem z Blovic a tam byl pracovní úřad, tak mi tam volali, že jsem nasazená do Německa. Nikde jsme neměli žádnou protekci, tak jsem musela jít. Vypůjčila jsem si kufr. Protože my jsme ani žádný kufr neměli, nikam se nejezdilo. Tak mi kamarádka nabídla, že mi půjčí kufr. A 23. ledna byl transport do Mnichova. Jela jsem ještě s jednou dívkou z Blovic, ani jsme se moc neznaly, ona byla asi o dva roky starší než já a bydlela o kus dál. Tak jsme dojeli do Mnichova a tam nás zavezli do takové velikánské haly od pivovaru. A tam nás rozdělovali. A dali nás pět děvčat – Češek, co jsme přijely, dohromady. A přijel nějakej lagerfíra (Lagerführer) se starým nákladním autem, tak jsme nasedli a vezl nás. Vždy někde zastavil, měl to napsaný, a tam někdo vystoupil. A nás dovezl v Mnichově až na Westend. Tam byl takovej malej lágr a malá továrna na pneumatiky. Takže já jsem dělala v továrně na pneumatiky.“

  • „Co jste dělali za náletů, když bombardovali město? To jste měli nějaké kryty?“ - „My jsme měli továrnu blízko a měli jsme nařízeno, když zahoukají, chodit do továrny. Tam byl velký betonový kryt. Ale když jsme tam spaly první noc, my jsme byly na lágru a na světnici s Ukrajinkami. To byly dobrý ženský, všechny mámy. A my jsme byly mladé holky. Takže to bylo dobrý. A hned tu první noc najednou zahoukali, teď jsme nevěděly, co máme dělat, tak jsme popadly všechny ty naše kufry a táhly jsme se s tím ven. A ty Ukrajinky říkaly: ‚Poběžte za námi, poběžte za námi!‘ Tma jako v ranci. Tak jsme utíkaly. A my jsme měly lágr tady, pak byl most pod tratí a z druhý strany byl lágr, kde byli chlapi. Ale to jsme nevěděly, byly jsme tam první den. Tak jsme běžely za nima a teď jsme byly v tom krytu, to nebyl žádný velký kryt, jen takový betonový pod zem – proti střepinám. A teď odhoukali konec, my vyjdeme ven a ženský – Ukrajinky - nikde. Teď jsme nevěděly vůbec, kde jsme. Tma jako v pytli a vůbec jsme nevěděly, kde jsme. A tak se radíme, co budeme dělat. A oni nás zaslechli chlapci, kteří byli v tom lágru – Češi. Přišli a ptali se nás. A říkali: ‚To vy jste tadyhle přes trať. Pojďte, my vás tam dovedem.‘ Tak nás tam dovedli. Ty Ukrajinky všechny tam měly buď muže nebo milence a zůstaly tam na noc, protože se jim to hodilo.“

  • „Manžel byl také v té továrně. Měl ale horší práci, míchal materiál na pneumatiky, byl černej jako kominík. Ale zase vydělal víc peněz, tak ono to bylo stejný. Takže když jsem potom už věděli, že se blíží konec války, to bylo v únoru, březnu (1945), v březnu jsme přijeli domů, tak mi přítel řekl: ‚Hele, připrav si nějaké věci, něco tady nech, co nechceš.‘ Taky něco se mi za ty dva roky obnosilo, protože nic jsme si nemohli koupit novýho na sebe. ‚Co si chceš vzít domů zpátky, tak to připrav do kufru. S Pepíkem jsme se domluvili, že bychom večer šli na vlak a jeli bychom domů – načerno.‘ To byl ještě jeden pár, co tam spolu chodili. Tak jsme to tak udělali. Dojeli jsme do Stříbra, neměli jsme žádnou propustku, nic. Tedy ne že bychom jeli úplně načerno. Manžel měl maminku Němku, tak trochu němčiny znal. Tak jsme šli za Obermeisterem a přítel mu říkal, že bychom chtěli jet domů, abychom se vzali – na svatbu. A potom že bychom se zase vrátili. Ale to nám stejně asi nevěřil. A on mi beze všeho napsal propustku. A byla tam rozestavěná nová jídelna, sice jsme říkali, proč to staví, když tam každou chvíli bombardovali, my jsme v ní uklízeli, protože v továrně už se moc nepracovalo. A Obermeister tam šel a přinesl dva modré šálky a podšálky a dostali jsme je jako svatební dar. Smáli jsme se tomu, že se nechceme vrátit, a přitom jsme dostali svatební dar.“

  • „My jsme nefasovali nic, my jsme ani jídlo nedostávali, akorát potravinové lístky. V továrně byla kantýna, tak tam jsme si koupili svačinu. V sobotu se dělalo. A v neděli jsme šli třeba do nějaké restaurace. Tam jsme chodili, tam bylo hodně Obermeierů – firmy. To byly celé rodiny Obermeierů a měly restaurace. Tak jsme tam začali chodit do jedné restaurace. A tam obsluhovaly takové starší paní, jestli to bývaly číšnice, to nevím. Copak já, já jsem houby věděla, já jsem nikdy do restaurace nechodila. Ale můj muž byl dříve v Praze, tak se vyznal. Tak dávali kluci dýško. Takže babky by se bývaly přetrhly, ty nám vždy v neděli k večeři přály. Na pekáče s masem, kde zbyla šťáva a drobky, tak navařily brambory, rozšťouchaly to, dávaly k tomu lupeno salátu nebo něco takovýho a říkaly tomu Tyrole Geröste nebo tak nějak. A to ony nám přály, to jsme vždycky dostali dost velkou porci. Kluci dali diškreci... Takže nemůžu si stěžovat. Žádný přepych na jídlo to nebyl, protože člověk byl mladej, tak by jedl. Ale nemůžu říct, že bych tam nějak strádala.“ (Výšková:) „Ale je to taky tím, že jsme byli v Bavorsku. A Bavoráci jsou dobrý lidi. Kdybychom byli nahoře, kde byli ti fašisti skutečně, už nahoře Drážďany, každý, kdo byl tam, tak bědoval. Ale tady dole, Bavoráci, to dodneška jsou, když někdy člověk pustí ty jejich muziky, to jsou lidoví lidi. My jsme měli velké štěstí, že jsme byli tam – v Bavorsku.“

  • „Tak jsme jeli a přijeli jsme do Stříbra. Ne, sem na hranice protektorátu...“ - „Do Chebu?“ - „Ne až blízko u Plzně.“ - „Kozolupy?“ - „Jo, do Kozolup, až tam jsme přijeli a tam byl konec. Že nás dál nemůžou pustit, že se musíme vrátit do Stříbra a tam si obstarat propustku. A teď noc na krku. Já když si vzpomenu, jak jsem s tím kufrem šla ve Stříbře od nádraží, sice jsem kufr neměla těžký, ale tam je takový vršek a byly tam kočičí hlavy. Já jsem nadávala, protože jsem pořád zakopávala, protože jsem neuměla potmě chodit. A teď jsme tam přišli. Bylo štěstí, že manžel uměl dobře německy. Byli jsme tam ještě s Pepíkem a jeho Miluškou. Tak manžel říkal: ‚Co budeme dělat? Tady nemůžeme stát na náměstí. Musíme najít nějakou vachu.‘ Tam měli policajti službu. Tak ji našel. A byl tam takový dobrý policajt. Když mu to manžel všechno řekl, tak ten vzal klíč. Policajti tam měli takový pokoj, byl to bývalý obchod, tak ten otevřel, a oni tam měli postele, když měli službu, tak tam mohli spát. Takže nás tam nechal do rána vyspat. Ráno jsme ustlali, byly to tedy jenom deky, můj muž mu dal nějakou cigaretu, zamkl, a tím to skončilo. A šel na ten úřad vymáhat propustku, abychom se dostali přes hranice. Teď vlaky moc nejezdily, tak jsme přijeli domů až po obědě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 09.10.2009

    (audio)
    délka: 01:22:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Někdy je třeba, aby člověk viděl něco, co si nikdy nedovede představit

Anna Trefancová, rozená Suchá, se narodila v roce 1924. Pochází z Blovic u Plzně, kde také vychodila měšťanskou školu a vyučila se švadlenou. Potom pracovala u krejčího, který šil konfekce pro obchod v Plzni. Dvacátého třetího ledna 1943 byla nuceně nasazena na práci do Německa a odjela transportem do Mnichova, kde pracovala v továrně na pneumatiky. V Mnichově se seznámila se svým budoucím manželem, jenž zde byl také nuceně nasazený. Spolu v březnu 1945 utekli domů, z lágru se dostali pod záminkou svatby. Svatba se ale konala až po konci války, v červenci 1945. Mezitím paní Trefancová pracovala v Blovicích v továrně Lekov. Po svatbě zůstala v domácnosti a později se věnovala svému synovi. Poté začala pracovat v energetických závodech v Plzni, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1981.