„Byl jsem překvapený, jak tam seřvali, v pravém slova smyslu seřvali – hlasem, výrazy, ten předsedající Nejvyššího soudu – ne mě, ale mého obhájce, pana doktora Fáčka. Co že si to dovoluje, jako starý a zkušený advokát, že by měl vědět, že jsem měl navržený absolutní trest, který jsem prý měl dostat, to tam zdůrazňoval, a on si ještě dovolí se odvolat k Nejvyššímu soudu.“
„Dne 6.6. byl soud a 8.8. Nejvyšší soud, kde to pochopitelně potvrdili, pana doktora Fáčka sprdli, jak se říká. Já měl potom ale příležitost se setkat s těma našima. Takže to byla dobrá hodinka, příslušník nás nechal v tom kupé samotné, sám šel kouřit někam na perón, pak byl snad na chodbičce. Až před odjezdem říkal: ,Tak to ukončíme.‘ A mně když potom odváděl do věznice, tak říkal (to si také pamatuji): ,Až přijdete mezi vězně, prosím vás, nikde neříkejte, že jsem vám umožnil setkání s rodinou, já bych měl nesmírné problémy.‘“
„Během soudní vazby jsem byl předvolán k prokurátorovi. To byla paní Brožová-Polednová, jméno jistě znáte, když se zabýváte touhle tématikou. A ta mně řekla, to si pamatuji přesně: ,Frajere, vy se už odsud nedostanete.‘ Tečka. Propustila mě. Těch pár slov mi řekla, víc ne.“
„S chlapci z party jsme plánovali, že bychom zdrhli. Krušina měl spojku na vojenskou cestu, kterou přes Moravu a Slovensko prchali lidé do zahraničí, do Francie. Jenže mně to nevyšlo se školou, když byl termín převodu. Říkám: ‚Chlapci, tak pojedete beze mne.‘ A oni, že ne. Na průmyslovce jsme měli vynikajícího učitele na praktickou výuku v dílnách, byl to starý legionář. Měl jsem k němu důvěru a řekl jsem mu: ‚Já bych měl možnost zdrhnout.‘ A on říká: ‚Nikam nezdrhej.‘ A vysvětlil mi to. Kdyby mi to takto řekl táta, tak bych mu nevěřil. ‚Budou problémy, rodiče ti zavřou. Nedělej to.‘ A my to odložili, ale nezrušili.“
„Asi za týden nebo za čtrnáct dní přesně to samé. Vítr řinčel. Říkám: ‚Pepíku, to berou zase někoho čerti?‘ - ‚To víš.‘ Druhý den se to přesně opakovalo jako u Stalina. Umřel někdo? To bude možná prezident. A Kléma natáhl brka, když se vrátil z Moskvy.“
„Otec měl hodně známých z vojny. Ve výjimečných situacích se často tvoří vynikající přátelství. Kluci, kteří byli vězněni za komunistů i za druhé světové války v koncentračních táborech, si přinesli vynikající kamarádské vztahy. A něco podobného bylo i u nás.“
„Humor, ten pomáhá, to byl lék. Já jsem byl také šiřitelem všelijakých (legrácek), a měli mne proto kluci rádi, že jsem vždycky vnesl kapku humoru do perspektivy, kterou jsme měli.“
„V Bubenči byla řada tenisových kurtů. Když začali komunisté čistit knihovny od škodlivé literatury, tak byly vždy několikadenní akce, kdy vyřazovali knihy ze škol, nakladatelství, knihoven a vozili je na ty tenisové kurty. Potom se ve fabrice starý papír rozemlel a zpracovala se z něj takzvaná makulatura. A do továrny chodili páni profesoři, ředitel mne s nimi vždy poslal, nesli si tašky a vybírali tam cenné knížky. Já jsem si tam také vybral množství knih. Z Vojenského zeměpisného úřadu tam vyvezli i mapy, šílené množství map - bývalých speciálek. Já měl vždy mapy rád, tak jsem si tam utvořil jejich zásobu, kterou jsem si potom odvezl domů. Když mne potom sebrala StB, říkali: ‚Stačí se podívat, co máte doma, a už víme, co jste zač, (špion).‘“
Miloň Kučera se narodil roku 1921 v Plzni. Otec byl zaměstnán v plzeňské bance. Kučerovi byli typickou středostavovskou rodinou první republiky - čeští vlastenci, členové Českobratrské církve evangelické, sportovně a umělecky zaměření. Miloň se věnoval skautingu, navštěvoval i Sokol, hrál ochotnické divadlo. Po vyučení ve zbrojovce ve Strakonicích vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Plzni. Za války s kamarády plánovali útěk z protektorátu, ale nakonec jej nerealizovali. Také se za války oženil. V roce 1945 nastoupil povinnou vojenskou službu, kterou částečně absolvoval v Paříži, kde pracoval pro UNRRA - The United Nations Relief and Rehabilitation Administration. Zajišťovali dodávky do Československa. Po návratu pracoval v plzeňské a později pražské papírně, po únoru 1948 byl svědkem vyhazování nežádoucích knih do stoupy. Měl řadu známých, setkával se s plzeňskými komunisty, ale z působení v Paříži měl také kontakty na zpravodajskou službu a osobnosti ze Západu. Kvůli spolupráci s plk. Jiřím Flakem byl zatčen a v červnu 1952 odsouzen za velezradu a špionáž na 20 let vězení. Prokurátorka Brožová mu původně navrhovala trest smrti. Během vyšetřovací vazby se mu narodil syn, když se otec vrátil domů, bylo mu 12 let. V letech 1952 až 1964 byl Miloň Kučera vězněn ve věznicích Valdice, Leopoldov, na lágru Bytíz v Příbrami, ve věznici Opava, Pankrác v Praze a Bory. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1964, z předchozích amnestií byl vyloučen. Po propuštění pracoval na dráze a poté v Agroprojektu, kde navrhoval mechanické strojní vybavení zemědělských staveb - sýpek, kravínů. S podnikem se dostal i do západní ciziny. Projekty pro různé podniky dělal i po odchodu do důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
