Petr Pintner

* 1942

  • „,Dále žádám, aby dle paragrafu... zákona... byla veřejnost seznámena se zneužitím vojenské přísahy pro podrobení armády komunistické straně. Zejména pak tím, že vojenská přísaha platná v době mého odmítnutí této přísahy, to jest 26. října 1963, nebyla v souladu s tehdejší ústavou ČSR. Republika byla totiž i tehdy podle článku dvě ústavy parlamentní demokracií, jejíž zastupitelské sbory podle článku tři ústavy vzešly ze svobodných voleb.‘ Ač veřejnosti to nebylo známý, já jsem požadoval, aby tahle přísaha byla zrušena, od samého počátku. Ale i po mojí rehabilitaci jsem narazil na naprostý nepochopení.“

  • „Můj otec byl výtvarník, pracoval u filmu. Můj otec byl nekomunista. Jako umělec byl svobodomyslný člověk. Dá se říct, že patřil ke kulturní společnosti, která tehdy existovala okolo filmu. Díky otci jsem měl možnost vidět některé filmy, které nebyly běžně promítané v kinech, ale jen ve filmových klubech. Měl jsem tedy trochu větší okruh poznání než běžný člověk.“

  • „Mám dojem, že svoboda v posledních letech všeobecně velmi poklesla. Třeba v USA si každej nemůže říkat, co chce. Spousta je toho zakázaná. Vzpomínám si na výrok Bushe: ‚Kdo nejde s námi, jde proti nám!‛ To měl snad opsaný od komunistů! A ti od toho ke konci celkem upustili, to platilo tak v padesátých letech, pak už to považovali za překonaný.“

  • „Jednou jsme seděli před školou. Okolo šel nějakej pán, byl úplně zničenej a v ruce držel noviny. Obrátil se na mě, na sedmi- osmiletýho kluka a povídá: ‚Podívejte se, co dělají! Odsoudili ženskou k trestu smrti.‛ To byla Milada Horáková. Pak hodil ty noviny na zem a šel pryč. Já jsem ty noviny vzal a začal to číst. Milada Horáková – odsouzena za špionáž. Když jsem přišel domů, ptal jsem se otce, co to je špion. A on na to, že to pochopím, až budu starší. Na to nikdy nezapomenu.“

  • „Na povinné přednášky ČSM jsem nechodil a stalo se mi to samý co u marxismu-leninismu. Bylo mi řečeno, že tam jít musím. Byl tam jeden profesor. A řekl jsem mu svoje mínění. Říkal nějaký nesmysl o Berlíně a já na to, co že to tady povídá. Že je celá republika obehnaná jako koncentrák, že kdyby tu hranice nebyly, tak by viděli, a že je zajímavý, že lidi utíkají z Východu na Západ, a ne opačně. Takové jednoduché věci jsem mu říkal. Byl jsem v té době takový klaun, ve třídě mi říkali Mates. Celá aula se chechtala. Ten chlap byl úplně znemožněnej. Pak napsal, že podobná individua nemůžou na vysoké škole potřebovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Německo?, 26.04.2011

    (audio)
    délka: 02:58:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nedělejte si iluze, že by snad na vysoké škole tehdy existoval nějak velký protirežimní postoj

Petr Pintner se narodil 3. prosince 1942 v Praze, syn výtvarníka J. Pintnera. Po absolvování jedenáctiletky byl přijat na strojní fakultu. Ze školy byl po pěti semestrech vyloučen a byl povolán k základní vojenské službě. Odmítl však složit vojenskou přísahu, protože odporovala tehdy platné ústavě. Následně byl uvězněn v posádkové věznici. Později byl přemístěn do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Poté byl několik týdnů umístěn v pankrácké věznici. Dne 2. dubna 1964 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání čtyř a půl roku. Tvrdí, že již v době, kdy byl ve vazbě, na něm byla prováděna vícestupňová hypnóza. Vyšetřovatelé prý pomocí hypnózy i dalších nátlakových metod snažili Pintnera přimět, aby odvolal své tvrzení o vojenské přísaze. Pamětník uvádí, že mu byla dokonce nabídnuta spolupráce s kontrarozvědkou. Po odsouzení byl umístěn v Jáchymově. Asi po roce a půl se mu udělaly puchýře na rukou, zanítily se a způsobily otravu krve. Tvrdí, že během hospitalizace ve vězeňské nemocnici na něm byla provedena vícestupňová hypnóza za použití LSD. Tento zážitek měl prý výrazný vliv na změnu jeho charakteru a chování. Byl pak více důvěřivý, vysoce ovlivnitelný a labilní. Propuštěn byl 2. července roku 1966. Poté začal pracovat v Konstruktivě jako montér a následně jako kulisák v Divadle na Vinohradech. Záhy po okupaci Československa v srpnu roku 1968 emigroval do Frankfurtu nad Mohanem. Později ho následoval i zbytek rodiny.