Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pintner (* 1942)

Nedělejte si iluze, že by snad na vysoké škole tehdy existoval nějak velký protirežimní postoj

  • narozen 3. prosince 1942 v Praze

  • syn výtvarníka J. Pintnera

  • studoval na strojní fakultě Karlovy univerzity, vyloučen po pěti semestrech

  • vězněn za odmítnutí vojenské přísahy

  • během vazby také v bohnické psychiatrické léčebně

  • 2. dubna roku 1964 odsouzen k nepodmíněnému trestu ve výši čtyř a půl roku

  • vězněn v Jáchymově, kde u něj údajně byla provedena hypnóza za použití drog

  • propuštěn 2. července roku 1966

  • pracoval jako montér, od roku 1968 jako kulisák v Divadle na Vinohradech

  • 1. září 1968 emigroval do Frankfurtu nad Mohanem

Petr Pintner byl uvězněn za to, že odmítl složit vojenskou přísahu, která podle něj odporovala tehdejší ústavě. Následujících několik let strávil v psychiatrické léčebně a ve vězení. Za tu dobu se podle něj udála celá řada skutečností, které jsou často těžko uvěřitelné. Tvrdí například, že u něj byla opakovaně použita hypnóza za použití drog. Není v mých silách ověřit pravdivost tvrzeného, proto budu následující řádky vyprávět očima pamětníka. Je na případném badateli, aby řečené ověřil, nebo vyvrátil.

Petr Pintner se narodil 3. prosince roku 1942 v Praze jako syn výtvarníka J. Pintnera, který se uplatnil mimo jiné také v československém dětském animovaném filmu. O svém otci říká: „Můj otec byl nekomunista. Jako umělec to byl svobodomyslný člověk. Dá se říct, že patřil ke kulturní společnosti, která tehdy existovala okolo filmu. Díky otci jsem měl možnost vidět některé filmy, které nebyly běžně promítané v kinech, ale jen ve filmových klubech. Měl jsem tedy trochu větší okruh poznání než běžný člověk.“ Petr Pintner byl druhorozené dítě. Měl dvě sestry a o deset let mladšího bratra.

První zážitky spojené s politickými událostmi padesátých let si pamatuje ze druhé třídy. Vzpomíná, jak jednou seděl se spolužáky před školou a náhle ho oslovil nějaký muž: „Jednou jsme seděli před školou. Okolo šel nějakej pán, byl úplně zničenej a v ruce držel noviny. Obrátil se na mě, na sedmi- osmiletýho kluka a povídá: ‚Podívejte se, co dělají! Odsoudili ženskou k trestu smrti.‘ To byla Milada Horáková. Pak hodil ty noviny na zem a šel pryč. Já jsem ty noviny vzal a začal to číst. Milada Horáková – odsouzena za špionáž. Když jsem přišel domů, ptal jsem se otce, co to je špion. A on na to, že to pochopím, až budu starší. Na to nikdy nezapomenu.“ Petr Pintner vzpomíná, že otec s ním později často při večerních procházkách mluvil otevřeně i o politice.

Po absolvování jedenáctiletky byl Petr Pintner přijat na strojní fakultu. Říká o sobě, že na jednu stranu hrál mezi spolužáky roli třídního šaška, na druhé straně se tehdy zřetelně formovaly jeho protirežimní názory. Na vysoké škole se setkal s celou řadou lidí – profesorů i studentů, jejichž chování se mu na celý život vrylo do paměti (ať již v kladném či v záporném slova smyslu).

Jednou z rozporuplných osob pro něj byla profesorka předmětu marxismus-leninismus Vitásková: „Na fakultě byly přednášky marxismu-leninismu a já na ně nechodil. Na vysoké škole jsme sice měli poměrně volný režim, ale před zápočtem mi vzkázala profesorka na tento předmět, že když nepřijdu, tak nedostanu zápočet. Tak jsem tam šel a měli jsme spolu rozhovor. Jednu otázku si pamatuju dodnes: ‚Je svět poznatelný?‘ A já na to, že svět je poznatelný do té míry, do které nám to prostředky poznání dovolují. A ona na to, že marxismus nám říká, že svět je poznatelný. A v tomhle duchu jsme se bavili celou dobu. Já jsem byl tím rozhovorem překvapenej. Ona mi nakonec začala dávat rady, jak já se mám proti tehdejšímu režimu chovat.“ Později, když byl Petr Pintner vězněn, odmítala zmíněná profesorka dokonce proti svému bývalému studentovi svědčit. „To se pak člověk diví. Spolužáci, od kterých bych to nikdy nečekal, někomu uškodili, a člověk, který je na druhé straně, tak ten sympatizoval.“

O svých spolužácích z vysoké školy Petr Pintner říká: „Já jsem v tý době cejtil, že mezi svými spolužáky na vysoké škole nebudu mít žádnej úspěch, co se týče toho, dělat něco proti režimu. Byl jsem v tý době dost zarmoucenej tím, že ani moji nejlepší kamarádi s tím nechtěli mít nic společného.“ Tvrdí, že většina tehdejších studentů šla prostě s davem, jen aby neměli žádné problémy. „Nedělejte si iluzi, že tam existoval nějakej velkej odpor. Tam možná tak někdo napsal anonymní dopis na rektorát. [...] Ale systematického odporu proti režimu bylo v šedesátých letech velmi málo.“

Toto konformní chování však Pintnerovi nebylo vlastní a podle svých slov na to nakonec doplatil: „Na povinné přednášky ČSM jsem nechodil a stalo se mi to samý, co u marxismu-leninismu. Bylo mi řečeno, že tam jít musím. Byl tam jeden profesor. A řekl jsem mu svoje mínění. Říkal nějaký nesmysl o Berlíně a já na to, co že to tady povídá. Že je celá republika obehnaná jako koncentrák, že kdyby tu hranice nebyly, tak by viděli, a že je zajímavý, že lidi utíkají z Východu na Západ, a ne opačně. Takové jednoduché věci jsem mu říkal. Byl jsem v té době takový klaun, ve třídě mi říkali Mates. Celá aula se chechtala. Ten chlap byl úplně znemožněnej. Pak napsal, že podobná individua nemůžeme na vysoké škole potřebovat.“

Po této události následovalo okamžité vyloučení ze školy a povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Petr Pintner byl nejdříve zařazen na poddůstojnickou školu v Žatci. „Sem dávali ty, co měli vysokou školu. Ale ještě před vojenskou přísahou tam bylo takový poučení o přísaze a o politice – proč člověk slouží, že slouží komunistické straně a tak dále. Tak jsem zase řekl kapitánovi své mínění. A tímto byla moje kariéra poddůstojníka ukončena.“ Následně byl převelen do Strašic u Rokycan k protitankové výsadkové jednotce, kde byly často umisťovány tzv. kriminální živly. Při případném bojovém nasazení této jednotky se údajně počítalo až s pětadevadesátiprocentní ztrátou. Petr Pintner vzpomíná, že vojáci museli plnit celou řadu přinejmenším podivných úkolů, jako například zajmout velitele v noci a přivést na posádku, nebo je odvezli dvě stě kilometrů od místa a dostali slepé patrony a samopal a měli se dostat zpátky. Někde přepadli uzenářství nebo ukradli auto. Pak při nějaké oslavě zbili důstojníky a šli za to do vězení.

Po dvou nebo třech dnech byl Petr Pintner vzhledem k předchozímu vysokoškolskému studiu přemístěn ke štábu, a neprocházel proto běžným základním výcvikem jako ostatní vojáci. Den před přísahou ještě neměl hotové zkoušky ze střelby. „Velitel mi řekl: ‚Běžte na střelnici, odstřílejte si to a zítra máte přísahu.‘ Tam jsem si to teprve uvědomil, co se při skládání přísahy asi bude dít…“

Petr Pintner pak vzpomíná na generální nácvik na přísahu, která se konala dne 22. října 1963, protože tento den ovlivnil celý zbytek jeho života: „Jak jsem slyšel, že mám přísahat věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa, tak to pro mě bylo nemožný. Vystoupil jsem z řady a šel jsem před tribunu. Zkušební ceremoniál byl přerušen a z amplionu jsem byl osloven vedoucím důstojníkem: ‚Co chcete, vojíne?‘ A já na to, že přísahat nebudu! A on na to: ‚Proč?‘ To všechno bylo slyšet i z amplionu. Já jsem musel řvát, protože jsem stál asi dvacet metrů od tribuny. ‚No, protože nesouhlasím s obsahem přísahy.‘“

Dále popisuje situaci takto: „A on byl z toho tak vyšitej, že se zeptal ještě jednou. Tak jsem to zopakoval a on mi řekl, abych se tedy zařadil za jednotku. Tam pro mě přišlo pět důstojníků, odvedli mě na klubovnu a začali klást různé otázky…Pak tam vytáhli nějaký nástěnky z padesátých let. Nevím, kde to sehnali. Tam byl krvavý pes Tito, z jeho sekery kapala krev. A tak. A na mě: ‚To vy chcete, aby zase přišli Němci!‘ Přitom o Němcích se tam vůbec nemluvilo. Chtěli mě zastrašit nebo vyprovokovat, abych něco řekl. Nakonec mi řekli: ‚Když nesouhlasíte s přísahou, tak nemůžete sloužit v armádě!‘ Tak jsem řekl, že dobrý, proč ne?“ A tím to skončilo. Následně byl Pintner uvězněn v posádkové věznici. Na sklonku podzimu, někdy v listopadu, byl uvězněn ve studené cele s rozbitým oknem (později ho u soudu obvinili, že okno rozbil on), navíc pouze v lehkém oblečení. Chodili se ho průběžně ptát, jestli náhodou nezměnil názor.

Až po roce 1989 se dozvěděl, že ho ještě v době, kdy byl ve věznici na útvaru, přijela navštívit sestra a dva kamarádi. Pintner se však s nimi nesetkal. Bylo jim řečeno, že pravděpodobně trpí nějakou duševní chorobou nebo je psychicky narušený. Po třech dnech byl převezen do Příbrami, kde byl vyšetřován vojenským prokurátorem. Byl poslán do věznice na Borech v Plzni na vyšetření. „Doktor mi poklepal na koleno, jaké mám reflexy a tak. Já na něj: ‚Vždyť jsem normální! Považujete mě za cvoka, nebo co?‘ On říkal: ‚Vy jste úplně normální, ale chybí vám takzvanej selskej rozum.‘“ Vyšetřovatelé dostali od doktora podepsáno lékařské potvrzení s dovětkem: „Nemohu s naprostou jistotou říci, že nebude nutné důkladné zkoumání pacientova stavu.“

Na základě výše zmíněného psychiatrického posudku byl přemístěn do psychiatrické léčebny v Bohnicích, do speciálního vězeňského oddělení v pavilonu sedmnáct, kde strávil další dva měsíce. Pintner říká, že většina tamějších pacientů své duševní nemoci pouze simulovali, aby se vyhnuli věznění nebo docílili zmírnění rozsudku. O pobytu v Bohnicích říká: „Nikdy jsem se tak nenasmál tak jako v Bohnicích. Byl tam třeba na místnosti klaun od cirkusu Humberto. On tam balancoval na rámech postelí… Byl povolán na vojnu a utíkal místo na Západ do Ruska. Za to ho dali do blázince. Chytili ho někde na Ukrajině.“ (smích)

Petr Pintner se domnívá, že smyslem jeho pobytu v Bohnicích bylo „přivést ho k rozumu“. Dle svých však slov však trval na tom, že je zcela v pořádku. Ke konci bohnického pobytu za ním přišli dva soudní znalci. Údajně mu přečetli běžné duševní choroby a on si z nich prý měl vybrat, co chce. Pak na chvíli odešli a nechali na stole veškeré spisy: „Já jsem se do toho tenkrát ani nepodíval. Představte si, že jsem byl tenkrát ještě takhle poctivej. Asi mi chtěli dát možnost. Já se ale bál, že mě někde za stěnou pozorujou nebo že najednou přijdou. Byla to šance i pro ně, že budou z obliga, že nebudou muset nic rozhodovat a prostě tam napíšou, co vidím sám na sobě.“

Zbylý čas do soudu, který se konal 2. dubna 1964, strávil v pankrácké věznici. Tvrdí, že již v době, kdy byl ve vazbě, na něm začali provádět vícestupňovou hypnózu. Nejprve mu údajně uměle navodili vysoce stresové a zátěžové situace. Například měl v celé neustále rozsvíceno a byl nucen ležet s rukama na pokrývce. Jakmile se otočil do jiné polohy, okamžitě ho vzbudili. V druhé polovině vyšetřování, poté, co vyšetřovatelé zjistili, že se jedná o problém s ústavou, zvolili psychologický nátlak. Při výslechu přišel někdo z vyššího oddělení, dal vyšetřovateli list papíru a řekl mu jméno „Václav Přenosil“ a zase si sednul. Dále Pintner vzpomíná, že mu byla dokonce nabídnuta spolupráce s kontrarozvědkou.

Předchozí psychiatrická vyšetření ani pobyt v Bohnicích neměly na výši Pintnerova trestu pravděpodobně žádný vliv. Byl odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně (maximálním trestem za tento přečin bylo pět let). Předchozí kroky byly dle Pintnera provedeny proto, že vyšetřovatelé hledali cestu, jak se vyhnout soudu, protože obsah přísahy byl v rozporu s ústavou a bylo potřeba na tento fakt příliš neupozorňovat. Situace se změnila rok po odsouzení Petra Pintnera (tj. v roce 1965), kdy byla vedoucí úloha KSČ do ústavy přímo začleněna. „Já jsem věděl, že se dostanu do konfliktu. Věděl jsem, že se pokusí udělat všechno možný, jenom aby tahle věc nepřišla k soudu. Oni tenkrát zjistili, že ta vojenská přísaha je protiústavní. [...] Oni tu ústavu až potom změnili. Já jsem byl odsouzen v roce 1964 a oni ji změnili v roce 1965. Tehdy tam vpašovali pasáž o vedoucí roli komunistické strany. Dřív to sice bylo všude jinde, ale nebylo to v ústavě. Já jsem to při té přísaze nevěděl, ale cítil jsem to. Československo se totiž tehdy považovalo za demokratický stát.“

Výše zmíněná fakta uvedl později ve své žádosti o rehabilitaci. Z tohoto dokumentu cituje: „Dále žádám, aby dle paragrafu… zákona… byla veřejnost seznámena se zneužitím vojenské přísahy pro podrobení armády komunistické straně. Zejména pak tím, že vojenská přísaha platná v době mého odmítnutí této přísahy, to jest 26. října 1963, nebyla v souladu s tehdejší ústavou ČSR. Republika byla totiž i tehdy podle článku dvě ústavy parlamentní demokracií, jejíž zastupitelské sbory podle článku tři ústavy vzešly ze svobodných voleb.“ A pokračuje: „Ač veřejnosti to nebylo známý, já jsem požadoval, aby tahle přísaha byla zrušena, od samého počátku. Ale i po své rehabilitaci jsem narazil na naprostý nepochopení…“ Dále Pintner říká, že se pokoušeli jeho odvolání odmítnout z formálních důvodů (nedodržení neúměrně krátké odvolací lhůty). „Oni prostě nechtěli, aby bylo ústavním soudem prokázáno, že ta přísaha byla od samého počátku pro všechny vojáky, kteří ji složili, neplatná. Rozumíte, to mělo dalekosáhlý důsledky. Spousta těch důstojníků se uchytila i v tý nový armádě.“ Nakonec dodává: „Potřebovali mě umlčet, abych na to zapomněl. A v tomhle já právě považuji svůj případ za neuzavřenej. Já jsem byl odškodněn, ale to, co se se mnou poté dělo, to není prozkoumaný. Zmizely veškeré dokumenty.“

Po odsouzení byl umístěn v Jáchymově, kde se podílel na stavbě jatek v Hroznětíně. Vzpomíná na kruté podmínky, například na trvalý nedostatek paliva na topení. Vězni údajně spálili, co se dalo, kradli dříví, gumové kabely i pneumatiky – prostě cokoliv, co hořelo. Ve vězení fungovala také tvrdá hierarchie. Vzhledem k tomu, že nebyli odděleni obyčejní kriminálníci od politických vězňů, fungovalo tam právo síly. Pro přežití bylo nutné rychle se zorientovat a vždy okamžitě reagovat. Pintner tvrdí, že jeho umístění mezi tyto vězně byl záměrný: „Chtěli mi zabránit, abych mluvil o tom, co si myslím a proč jsem ve vězení. Proto mě dali mezi vrahy a zloděje, abych si uvědomil, že tyhle lidi nezajímá, proč sedím a že jim nemá cenu něco vykládat.“

Za nejrůznější přečiny, například neuposlechnutí rozkazu, se Petr Pintner často ocitl v korekci: „Tam jsem byl často. To je vězení ve vězení. Je to betonový. Není tam žádnej slamník, jenom tvrdý prkno. Máte jednu deku. Vodu pijete fakticky skoro ze záchoda. Špína, zima… Množství jídla bylo různý podle druhu korekce. V některých případech taky jenom jednou za tři dny.“

Asi po roce a půl se mu udělaly puchýře na rukách, zanítily se a způsobily mu otravu krve. Čtyři dny strávil ve vězeňské nemocnici, a aniž byl zánět doléčen, byl poslán zpět na pracoviště, ačkoliv se pracovalo ve velmi špinavém prostředí. Rány se brzy zanítily znovu. Poté byl léčen chloramfenicolem – lékem, který má neblahé účinky na kosti a kostní dřeň a dnes je již ve vyspělých zemích zakázán. Tento preparát mu byl údajně podáván proto, že doba podávání penicilinu je velmi krátká a že ji nelze opakovat. Asi po týdnu se prý stala velmi podivná událost. „Najednou se otevřely dveře, vešel bachař a ohlásil, ač se to normálně nedělalo, aby bachař ohlásil nějakého vězně, jméno Václav Přenosil – to bylo přece to jméno, které tenkrát řekli při výslechu ve vazbě.“ Pokračuje: „Ten Přenosil si sednul na volné lůžko. Moje pozornost se od té doby totálně upoutala na něj. Já ani nevím proč.“

Přenosil na něm údajně tehdy prováděl vícestupňovou hypnózu za použití LSD. Pamatuje se pouze na první momenty po požití drogy (kterou mu podala lékařka středního věku) doprovázené vizuálními vjemy barevných pruhů. „Když jsem začal upadat do mrákot, tak Přenosil začal chodit po místnosti a něco vykládat. Mluvil, jako kdyby mě znal. Začal: ‚Ty jsi zkusil všechno možný, abys se svou věcí dál došel, ale neměl jsi úspěch.‘ Když si pak všiml, že mám oči otevřené, řekl mi doslova: ‚Soudci Elén, Inez a Dyma. Ty věříš Elén. Ty věříš Elén. A jestli půjdeš proti tomu, pak poznáš.‘ Opakoval to tak dlouho, až jsem na něj zakřičel, ať mi dá pokoj. A pak si pamatuju až na probuzení. Vůbec nevím, co se mnou dělali, jak dlouho jsem tam byl. Možná to bylo čtrnáct dní – já nevím. Probudil jsem se zkroucenej v embryonální poloze a na jiný posteli. Byl jsem trochu unavenej a trochu zpocenej. Když jsem potom šel na záchod, měl jsem velmi tmavou moč a překvapil mě můj výraz v obličeji. V tu chvíli za mnou znovu přišel Přenosil a řekl: ‚Tak to jsi ty!‘ Nic víc.“ Pintner tvrdí, že aplikace drog a hypnóza při výsleších byly tehdy praxí, která byla běžně používána.

Po hypnóze se pan Pintner údajně výrazně změnil. Nechtěl už mluvit o „podstatě věci“ – tedy o hlavním problému, že přísaha nebyla v souladu s tehdejší ústavou. Když později potkal dva vězně, tak se ho ptali: „Co s tebou udělali, Petře?“ Říká, že byl jiný, více důvěřivý, vysoce ovlivnitelný, víc emocionální a labilní. Prý se choval jako dítě. „Starala se“ o něj prý skupina Romů, kteří ho měli za úkol oddělovat od ostatních. Vzpomíná na událost, kdy před zraky důstojníka, který tábor vedl, a mnoha dalších srazil pěstí k zemi velitele domu, protože o něm lhal. Překvapivé bylo, že si Pintnera jen vzali stranou, ale ani se ho, oproti běžné praxi, nedotkli. Pouze byl na pár dní zavřen. Pintner tvrdí, že museli jednat dle nějakého nařízení. Pintner navíc tvrdí, že po provedení hypnózy částečně ztratil paměť. Především prý zapomněl na to, čeho chtěl docílit, a přestal se tím zabývat. „Když se mě někdo zeptal na vězení, tak jsem mu vyprávěl jenom veselý věci jako zážitky z Bohnic nebo třeba něco z vazby, ale nevykládal jsem tu podstatu věci – tedy o tom, že vojenská přísaha byla protiústavní a že proto jsem seděl.“

V roce 1965 byla všem odsouzeným snížena výše trestu o jednu třetinu při příležitosti oslav dvacátého výročí osvobození republiky. Díky tomu strávil tedy Petr Pintner ve vězení celkově 32 měsíců, byl propuštěn 2. července roku 1966. Při propuštění museli bývalí vězni podepsat dokumenty, kterými měli potvrdit, že s nimi bylo zacházeno dobře a že o ničem, co se ve vězení dělo, nebudou nikde vykládat. Pan Pintner tvrdí, že ač to všichni ostatní podepsali, on to podepsat odmítnul. „Já jsem to odmítl podepsat. Ostatní to podepsali a mohli jít. Mě si tam nechali. Asi proto, aby si ti ostatní mysleli, že když to někdo nepodepíše, tak tam zůstane. Ale po půl hodině pustili i mě.“ (smích) Své první dojmy po opuštění bran věznice popisuje takto: „To byl nádhernej pocit, být zase na svobodě! Člověk ale za ty roky ztratí úplně kontrolu. Vy jste třeba celý roky nepřecházel silnici. Auto je třeba padesát metrů od vás a vy uskočíte stranou, protože vůbec nedokážete odhadnout, za jak dlouho to auto pojede.“

Pintner začal pracovat v Konstruktivě jako montér a potom až do roku 1968 jako kulisák v Divadle na Vinohradech. Vzpomíná, že v době okupace v roce 1968 zrovna absolvoval kurz autoškoly. Vstup spojeneckých vojsk pro něj však údajně nebyl žádným překvapením, protože celé pražské jaro prý vnímal s nadhledem a bez iluzí: „Já jsem věděl, že jsou to pořád komunisti. Možná hodný, ale komunisti. Vnímal jsem to tak ňák z nadhledu.“ Pokusil se tehdy znovu získat pas a vízum do SRN, o což se snažil již několik let: „Já jsem si podal žádost o pas hned poté, co jsem byl propuštěn z vězení. Samozřejmě mi ho nedali. Nakonec jsem ho dostal v době, kdy přišli Rusové. Já jsem to tehdy prostě zkusil. Říkal jsem si, že třeba na tom úřadě už budou jiný lidi. Byla tam nějaká slečna, tak jsem jí řekl, že mám objednanej pas. Ona někam zmizela. Pak se vrátila a řekla, ať si přijdu zítra. Tak jsem normálně odjel.“

Emigroval 1. září roku 1968. Rozhodl se odjet do Frankfurtu nad Mohanem. Překročení hranic v něm vyvolalo podobné pocity jako odchod z vězení: „To byl velice příjemnej zážitek. Podobně jako když jsem opustil kriminál.“  Do Německa jel pouze s minimálním finančním zajištěním: „Sestra mi dala padesát dolarů. Ještě jsem měl kufr a oblek. Přijel jsem do Frankfurtu a myslel jsem si, bůh ví, co nemám za peníze. Pak jsem koukal na vstupné na jednu výstavu a tam bylo ,dospělý 500 dolarů‘. Tak jsem si uvědomil, že toho teda moc nemám. První noc jsem se vyspal v odstaveném vlaku.“ Ale již druhý den se na Pintnera usmálo štěstí a podařilo se mu získat místo kulisáka v divadle a zároveň ubytování na tzv. svobodárně. Zaměstnání sehnal překvapivě snadno, ačkoliv v té době neuměl téměř ani slovo německy. V divadle se pak i díky hercům s perfektní výslovností naučil nový jazyk rychle. Pan Pintner vzpomíná i na to, že se po několika týdnech setkal s bývalými spolupracovníky: „Tehdy byli ve Frankfurtu Češi velice žádaní a populární. Dokonce tam bylo v září pozvané celé vinohradské divadlo. Potkal jsem se se všemi lidmi, se kterými jsem pracoval v Praze. Hráli tehdy August, August, August.“

Kromě svých bývalých kolegů se zanedlouho setkal s celou rodinou: „Postupně všichni z rodiny přijeli za mnou. Sestra se provdala za jednoho muže z Chile. Přestěhovali se do Jižní Ameriky. Nakonec se vrátili, protože sestře se přece jen víc líbilo v Evropě. Pak rok po mně, v srpnu 1969, za mnou do Frankfurtu přijeli otec a matka.“ Druhá jeho sestra pracovala v televizi jako střihačka, bratr byl ředitelem kabaretu a otec, malíř, dokonce v Německu uspořádal několik svých výstav.

Pintner vzpomíná na jeden večer v německé hospůdce: „Jeden známej mě vzal do takové malé hospody ve Frankfurtu, tam se scházeli takoví jako Kohn-Bendit a podobně. Někdo řekl, že jsem z Prahy. Trošku už jsem uměl německy. A tak, jak to Němci dělají, tak srazili stoly dohromady, a abych vykládal, jak to bylo v šedesátým osmým, a já řekl, že to jsou stejně všechno komunisti. Tak ty stoly zase roztáhli.“

Na to, že u něj byla použita hypnóza, prý přišel až v roce 1986: „Přišel jsem na to až v roce 1986, že na mně prováděli hypnózu. Když jsem přišel do Německa, tak jsem požádal o telefonní číslo. Po předčíslí, které se řídilo dle místa bydliště, následovalo 2486. To bylo taky moje vězeňské číslo. Ale na to jsem přišel až v roce 1986. To je přece pravděpodobnost jedna ku deseti tisícům, že to bylo náhodou. Já jsem potom zjistil, že kontrolu nad komunikacemi měla tehdy až do roku 1989 nebo 1990 americká armáda. Později jsem v knihách četl, že určité pokusy s hypnózou byly tehdy prováděny i v Československu.“ 

Tehdy chodil do lokálu s billiardem Camp King, kde se scházeli američtí důstojníci z DIA (Defence Intelligence Agency). Ptali se ho, co prožil, a po jeho vyprávění ho navedli na myšlenku hypnózy, o které do té doby nepřemýšlel. Řekli mu: „My děláme všechny možný věci, ale ne proti vlastním lidem.“ Údajně se snažili vyvolat v něm podmínky. V té době prý dostal i „divné“ telefonní číslo. Chtěli mu tak pomoci, aby se rozpomenul. Dokonce dostal zakázku, aby spravoval sít americké armády: „Vybrali si mě a já dostal jako zákazníka štáb americké armády. Oni si museli o mně všechno zjistit. Museli mít ve mně ohromnou důvěru. Nešlo sice o tajné informace, ta práce byla na počítačích pro civilní stavby, ale stejně. Mohl jsem se tam volně pohybovat a tak.“ Obě tyto události dává Pintner do souvislosti. Američtí důstojníci mu údajně říkali, že má zvláštní telefonní číslo. Kontrolu nad telekomunikacemi v Německu měla v té době ještě americká armáda. Prý se mu podařilo rozluštit „tajemnou větu“, kterou mu údajně kdysi při hypnóze říkal Přenosil: Soudci: Elén, Inez, Dyma: „Co myslíte, že to znamená? Netušíte? Podívejte, když si napíšete první písmena, tedy E, I a D, tak to dává Eid! Eid je německy přísaha.“

Pan Pintner se pak motivem přísahy v Německu intenzivně zabýval. Má dokonce přihlášenou živnost na pouliční atrakci, kde předvádí svůj Eidesautomat [Automat na přísahu]. Je to určitá forma hračky, řízená počítačem. Tato originální a barevná hračka je skutečně patentována u Německého patentového úřadu (Deutsches Patentamt). „Já to mám povolený od úřadů a vystupuju s tím v Německu už od roku 1991, to je víc jak šestnáct let. Já jsem oblečenej jako komik, celej v černým. Vozím to na speciálním kole. Vepředu je namontovaný počítač, který řídí takovou figuru kominíka, vzadu je žebřík. Celý je v černym. Zákazník tam vloží svoje jméno a svoje přání, respektive jen první písmena těch slov. To jsem si odkoukal od toho hypnotizéra ve vězení. Pak musí správně zkompletovat do dvojic určité barvy a písmena. Pokud dotyčný splní všechny podmínky, tak ta figura začne po žebříku mašírovat nahoru až na poslední šprucli a přísahá. A zazní státní hymna. Já si prostě z tý přísahy dělám srandu. Ač to možná nikdo moc nepochopil, je to velice populární. “ Pintner si nechal patentovat i další vynálezy.

Svůj případ považuje pan Pintner za neuzavřený. Případného dalšího zájemce o osud tohoto pamětníka odkazuji na jeho soudní spisy a odvolání.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Kučerová)