Lubor Zoufal

* 1922

  • „Jeden vězeň, který vůbec nepochopil, v jaký situaci my jsme... Dostal se tam přes anonymní udání, že pálí špiritus načerno. Pak se zjistilo, že měl doma chlebové víno. Tak ho asi za čtyři dny poslali domů. A ten když šel domů, když ho propouštěli, tak dostal ke snídani ten bochníček chleba a bylo běžně zvykem, že když někoho propustili domů, že nechal ten bochníček chleba svým spoluvězňům, aby jim přilepšil. Ten říkal: ,No kamarádi, nezlobte se, já vám ten svůj chleba nemůžu dát. Já jedu až do Vysočan tramvají, to je daleko, to bych měl cestou hlad.‘ “

  • „Jsem ještě dával kondice z matematiky a z latiny. A měl jsem příležitost učit jednu dívku, která byla z položidovské rodiny. Otec byl Žid a matka byla Češka. Tu dívku jsem učil matiku a latinu k přípravě na maturitu. Asi po roce jsem se s ní setkal na nějakém kurzu angličtiny, který probíhal na jazykové škole, a ta dívka už chodila s hvězdou a dost se stranila společnosti. Dost to na mě otřesně zapůsobilo.“

  • „V Drážďanech nám dávali nařezané noviny. A poněvadž to byly noviny, které mohly být jen několik dní staré, tak jsem říkal, no to je výborné, poněvadž jsem se třeba dočetl, co je nového na frontě nebo někde v Anglii atd. Takže jsem ty noviny automaticky likvidoval, že jsem je házel do toalety a žádal jsem nové. Načež ten bachař, když jsem ho žádal asi potřetí zase o noviny, tak mi řekl: ,Du bist aber starker Scheisser.‘ (Ty jsi ale silný sráč.)“

  • „Stále se se mnou bavili česky, přátelsky. Ještě se ptali: ,Co dělá váš otec?‘ Jsem říkal, byl to policejní úředník. No, no, udělali mi radost a odkývali to hlavou. Když jsme vešli do toho Petschkova paláce, tak tam stáli tři SS stráž. Jim dali k poctě zbraň, mě vrazili do těch lítacích dveří a zezadu do mě strčili. Hned jak jsme přešli ten práh, tak už se mnou mluvili jenom německy, přestali mluvit česky.“

  • „Mimo to jsme na Lipsko taky zažili nálet, přímo na věznici. Zase po vzoru těch Drážďan jsme ulomili radiátor, vyrazili jsme dveře a já se pokusil dostat do skladu potravin. Tam se mi podařilo ukořistit dvě kostky margarínu. Jak jsem měl dlouhé kalhoty, tak jsem si je dal do punčoch. Mezitím skončil nálet a dělali teď kontrolu těch, co se pokusili rabovat ten sklad. Za války, za Německa, kdo raboval při náletu, tak automaticky byl odsouzen k smrti, takže u kterého něco našli, tak ho hned popravili. A já jsem měl to štěstí, že jsem si vytáhl kalhoty z těch punčoch a ten margarín mně vypadl. Takže já jsem tím konkurzem prošel, že nemám u sebe nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Týnec nad Sázavou, 04.11.2007

    (audio)
    délka: 03:11:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svůj život už bych nechtěl znova zažít

Lubor Zoufal se narodil v Praze 4. dubna 1922. Vyrůstal v rodině policejního úředníka a učitelky. Má bratra Zdeňka. V raném dětství mu umřela matka. S otcem pak žil v Braníku v Praze. Tam jeho otec pracoval na policejním komisařství. Po obecné škole studuje pan Zoufal na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Zdejší studenti byli velmi často pravicovými oponenty nacistů. Sdružovali se ve Svazu československé mládeže, což byla ilegální odbojová organizace. Přes pana Zoufala se k této organizaci dostal i jeho otec. V únoru 1944 byl Lubor Zoufal zatčen a na čas uvězněn ve věznici na Pankráci. Později většinu členů SČM, včetně pana Zoufala, převezli do Drážďan, kde prožil spojenecký nálet na město v únoru 1945. Po této události nacisté odvádějí vězně přes Míšeň do Lipska. Tam se již vězni dočkají osvobození americkou armádou. Po válce se pan Zoufal snaží dohnat to, o co ho válka připravila. Vystuduje vysokou školu s technickým zaměřením a v roce 1948 se s rodinou usadí pod Nízkými Tatrami. Na přelomu 60. a 70. let podnikl cesty na Skandinávský poloostrov a do Mongolska.