„To bylo podle toho, jak lékař určil. Když jsme přišli do Zbrojovky, šli jsme k závodnímu lékaři a ten nás rozdělil do několika objektů. Ke strojům nebo na lehčí práce. Takové bunkry ve Zbrojovce byly. Tam byly nahromaděné velké kopce hlíny, do nich vedly dveře a tam se pravděpodobně zkoušely nebo se tam vyráběly střelné zbraně. Já jsem se dostala do dílny, ve které se vyráběly zapalovače na lodní zbraně. Byla to nimravá práce. Pracovalo se s pinzetou, s kovovými kuličkami a membránami. Všechno se to do takového kalíšku muselo smontovat, takže to nebylo špatné.“
„Konec války se čekal kolem 4. a 5. května. Čekalo se, že přijedou po hlavní silnici od Rožnova ruské jednotky. Ale oni to udělali rafinovaně. Dostali se sem přes Lhotu, přes hory nad Meziříčím. Když se vědělo, že fronta je blízko, už bylo vidět od Rožnova oheň, tak chlapi uzamkli dům a všichni jsme se shromáždili ve sklepě. Ten dům byl činžák s asi deseti byty. Dostal zásah, ovšem nikomu se nic nestalo, protože jsme všichni byli v tom sklepě. Pak se někdo dobýval do domu. Některý z našich otců se tam šel podívat. Byl tam ruský voják. Čili Rusové už byli v Meziříčí.“
„Bydleli jsme v Meziříčí v Máchově ulici, kde je průmyslová škola. Naproti byl komplex činžáků, tam bydleli vojenští gážisté asi ve třech blocích a v jednom bydleli učitelé ústavu hluchoněmých. Když přišel nějaký kantor, dostal tam byt. A velice tenkrát Meziříčí zasáhl případ dvou rodin. Jeden hoch z ulice, syn jednoho z těch učitelů, Ivan Kolařík měl známost s Miladou Hrušákovou. Už jako študáci spolu chodili. On po roce 1939 emigroval do Anglie, ale to se v Meziříčí nevědělo. Pak se proláklo, že se Ivan po absolvování výcviku vrátil jako parašutista na Valašsko. Selhala mu vysílačka, dostal se do nepříjemné situace a hrozilo, že ho němečtí vojáci dopadnou. Byl v nouzi, měl ampulku s jedem, užil ho a zemřel. Nešťastnou náhodou Němci u něj našli fotografii té Milady. Na ní bylo razítko fotoateliér Lochman Valašské Meziříčí. Bylo lehké Kolaříkovy najít. Jeho rodina byla vyvražděna a totéž se stalo rodině Hrušákových. Zůstala z ní jen dcera Květa, se kterou jsem se kamarádila. Ostatní všichni byli zavražděni. Pamatuji si, že v té době chodily meziříčské Němky do jejich bytu. Viděla jsem, že tam byly natažené šňůry na prádlo a na nich viselo oblečení těch žen. Němky tam chodily s kuframa a vybíraly si oblečení.“
Dobromila Vymětalová se narodila 30. července 1926 v Rožnově pod Radhoštěm. Její otec Jaroslav Drápala se během první světové války přidal k ruským legionářům. Po návratu do Rožnova se vyučil krejčím a s rodinou se přestěhoval do Valašského Meziříčí. Tam Dobromila chodila na gymnázium. V době nacistické okupace musela roku 1942 nastoupit na nucené práce do továrny na výrobu zbraní. Je příbuznou kněze Vladimíra Petřeka, který schovával atentátníky na Reinharda Heydricha. Když byl popraven a řada jeho příbuzných byla potrestána, Drápalovi žili ve strachu, že nacisté přijdou i pro ně. Dobromila se znala s rodinou Hrušákových, která byla nacisty vyvražděna, protože se jedna z dcer stýkala s parašutistou Ivanem Kolaříkem zapojeným do odboje. Po ukončení druhé světové války Dobromila vystudovala farmacii. S manželem celý život pracovali jako lékárníci v Rožnově pod Radhoštěm. Protože její muž chodil do kostela a oba odmítali vstoupit do komunistické strany, měli za socialismu řadu potíží, například nemohli získat slušné bydlení.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
