ThLic. Jordán Jaromír Vinklárek

* 1925  †︎ 2020

  • (Já jsem se vás ještě chtěla zeptat, jak jste mluvil o té vojně, o těch pétépácích, tak kde jste vlastně byl na vojně a jak to tam probíhalo? Co jste tam dělali? A jestli se k vám jako ke kněžím, k řeholníkům chovali třeba hůře než k těm ostatním?) „Nemohu říci, že by byli nějak příliš drsní, že to bylo jako normálně na vojně. Říká se: ‚Vojna není kojná‘. Takže i vůči farářům taky občas tam byly takové nehezké věci. Třeba když jsme byli u Sliače na Slovensku, tak tam jednu jednotku přemístili někam, nevím už přesně kam, kde ji měl na starosti nějaký Fábri, byl to učitel, odchovanec nějakého toho řádu, myslím, že verbistů, nebo kongregace, který se vyznal v našich věcech. Ten uměl vystihnout naše bolavá místa. Když našel breviář nebo Písmo, tak vytrhával listy a dával je na záchod. Hostie házel psům. A takovýhle věci. Prostě choval se velice nedobře. Taky dělal poplachy v noci, jednou to bylo asi šestnáct poplachů za noc. A ráno se muselo normálně do práce. Když pak našli někoho v práci, že si někde lehl a spal, dostal pokutu pět stovek, to bylo tenkrát dost peněz. Načež, když už to bylo příliš, tak jeden z našich dominikánů, otec Anselm, utekl a šel na letiště a tam požádal o intervenci tamního – myslím že – plukovníka. Došlo prostě k zásahu. Ten otec Anselm pak platil za hrdinu skutečně. On pak skončil v Německu. Jindy zase tam přijel nějaký ten náš kapitán. A motal se tak, že se sotva držel na nohou, opilý. A řval na nás, že my faráři nesmíme chlastat.“

  • „A když potom Luďka podruhé zavřeli, přijela za mnou jeho manželka do Jáchymova s prosbou o radu: ‚Luděk ve vězení drží hladovku a hrozí smrt. Co mám dělat?‘ Tak jsem jí napsal pro Luďka lístek. On o tom píše v jedné ze svých knih. Ona tento lístek vložila do takového štůstku obálek, které mu dávala v kriminále, aby mohl psát domů. A Luděk to líčí takto: ‚Nevím, proč, vytáhl jsem obálku z prostředku toho štosu. Načež když jsem tam chtěl dát svůj dopis, cítil jsem jakýsi odpor. Podívám se – lístek. Vytáhnu ho a čtu tam: Jestliže Nejvyšší žádá oběť života, neměli bychom mu to odpírat. Ale pokud ji nežádá, nesmíme mu ji vnucovat.‘ Říkal Luděk: ‚Pochopil jsem, přerušil jsem hladovku, dostal jsem se z kriminálu.‘ A dostal se pak taky od nás do Německa, propustili ho. To jsou takové drobnosti, které ukazují, podle mého názoru, určité řízení Boží.“

  • „Když mně byly dva roky, rodiče se přestěhovali na Podkarpatskou Rus za zaměstnáním a tam jsem vychodil obecnou školu a pak tři roky gymnázia; do roku 1939. Pak přišel Hitler a my jsme museli utíkat – přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko k nám. Byla to Malá dohoda tehdejší. Takže v Rumunsku i v Jugoslávii jsme dostali velice vřelé uvítání jako uprchlíci. Na nádražích nás čekali lidé s potravinami, jásali a slibovali, že nás nenechají ve štychu, tak říkajíc. Potom v Rakousku, to bylo velmi chladné přijetí. Dokonce, když jsme praporky s hakenkrojzy, které nám rozdávali, abychom jimi mávali, házeli pod kola vlaků, tak hrozilo, že nás postřílejí. My jsme ještě nevěděli, co to znamená nacismus a hitlerismus. U nás, když jsme přijeli do Brna, bylo to velmi chmurné a bolestné. Neměli jsme kam jít takřka a bylo to velmi krušné, ty začátky.“

  • „A tam jsme se také po puči únorovém v roce 1948 utkávali se svými kolegy komunisty. Vzpomínám si velmi na jednoho pavučinovitého spolužáka Dejdara, který nám šermoval pěstičkami před očima a křičel na nás, že by nás nechal nejraději postřílet, nás věřící. A když nás nepřesvědčí po dobrém, tak, hrozil pěstí: ‚Tak vás přesvědčíme takto, pěstí.‘ Tak jsem mu říkal: ‚Heleď, pravda se do hlavy pěstí nevpravuje. Buďto ji máš a pak ji přijmu, nebo ji nemáš a tvých pěstí se neleknu.‘“

  • „Pak tedy, největší zážitek té doby byl pro mě svatý Vít – Boží Tělo v roce 1949. Datum, myslím, že 18., 19. června. Zažil jsem vystoupení arcibiskupa Berana na Strahově v sobotu. A den nato u svatého Víta. Vystoupení byla velmi působivá. Pan arcibiskup byl malé postavy, dokonce se o něm říkalo jako humor, že při jeho biskupském svěcení tam byli tři urostlí páni biskupové, a když byl vysvěcen, tak mu říkal jeden z těch pánů biskupů: ‚Tak už vstaňte, excelence.‘ A on říká: ‚Já už stojím.‘ Tak byl maličký. To je poznámka na okraj. Jeho vystoupení bylo skutečně plné ducha, bolesti, ale také pevnosti a statečnosti. Den po té sobotě bylo Boží Tělo u svatého Víta. Tam jsem se dostal díky tomu, že jsem bydlel velmi blízko. A mnoho lidí tenkrát se nedostalo, protože estébáci a milice obšancovali Hrad a nepouštěli tam, než ty svoje příznivce. Takže když jsem potom byl u svatého Víta, asi uprostřed chrámu, ohlédl jsem se, za mnou stála řada takových drsňáků, obličejů opravdu prokádrovaných, kteří měli v levé klopě kabátu špendlík s modrou hlavičkou. To jsem pochopil, o co jde. Taky se ukázalo, že to bylo ono, protože když pan arcibiskup zahájil svou promluvu prohlášením: ‚U vchodu do chrámu vám rozdávali takzvané katolické noviny. Prohlašuji vám, že to žádné katolické noviny nejsou.‘ Načež se ozval řev, doslova řev v tom chrámě, taková ta lůza, musím říci, ho prostě a dobře ukřičela. Ještě, vzpomínám si, že říkal: ‚Prosím vás, dejte pozor na ty naše malé, děti (myslím, že řekl katolické děti), aby se jim něco nestalo tady v tom zmatku.‘ Také to platilo ovšem morálně pro tu dobu další. Protože děti velmi utrpěly. Pak jsme ho doprovázeli k paláci arcibiskupskému. Tam jsme provolávali mu slávu. Načež se začalo... z jedné strany zpívali komunisté internacionálu a my jsme zpívali papežskou hymnu. Také došlo k nějakému zatýkání, údajně, to jsem tedy neviděl. A tím tato stránka skončila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Česká republika, 25.07.2008

    (audio)
    délka: 01:01:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pravda se do hlavy pěstí nevpravuje. Buďto ji máš a pak ji přijmu, nebo ji nemáš a tvých pěstí se neleknu

Jordán Jaromír Vinklárek
Jordán Jaromír Vinklárek
zdroj: Eva Palivodová

Jordán Jaromír Vinklárek se narodil 25. ledna 1925 ve Všechovicích na Moravě. Dětství strávil na Podkarpatské Rusi, kam odešli jeho rodiče za prací. V roce 1939 odsud museli poměrně dobrodružně prchat přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko zpět do Československa. Aby pomohl rodině, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. Po válce pokračoval ve studiu na FF UK, studoval angličtinu a češtinu. Byl svědkem promluvy arcibiskupa Berana na svátek Božího Těla v roce 1949 a provokací StB a následně se rozhodl stát se knězem a vstoupil do dominikánského řádu. Při rušení řeholí komunisty byl v dubnu 1950 internován s ostatními spolubratry v Broumově a poté odveden na vojnu - do Pomocných technických praporů, kde byl až do roku 1953. Poté pracoval na stavbách a ve zdravotnické dokumentaci. V roce 1960 vstoupil do semináře v Litoměřicích a po jeho absolvování byl roku 1964 vysvěcen na kněze. Jako kněz působil na Vyšehradě, v Jáchymově, v Chlumu nad Ohří a dvanáct let ve Stodě u Plzně. Po celou dobu udržoval tajné styky s řádovými spolubratry. Odešel do důchodu do Brna a po dvou letech byl přeložen do Olomouce, kde také učil na teologické fakultě. V době natáčení rozhovoru (2008) žil v dominikánském klášteře v Praze. Jordán Jaromír Vinklárek zemřel 30. března 2020.