Ondrej Vechter

* 1965

  • „Zkrátka nás zvali na sezení, kde nám šermovali Svobodným slovem [novinami], které první den otevřeněji začalo psát, tak nám tam jeden z těch politruků, nebo jestli to byli členové kontrarozvědky, že je v šedesátém osmém chtěli oběsit, prostě srdceryvné příběhy o tom, jak trpěli po šedesátém osmém. Samozřejmě to byly vykonstruované příběhy a samozřejmě to zlomil jeden náš spoluabsolvent, když nám pořád ukazovali, co všechno ten kontrarevoluční deník a živly o nás píší a snaží se rozvrátit tu naši socialistickou zahrádku, tak to zlomil tím, že vykřiknul do pléna: ‚Tak kdy nám to už konečně dáte přečíst?‘ Zrovna k tomu deníku jsme neměli přístup. Za velkého smíchu toho zbytku, takže ta celá oficiální akce se v podstatě změnila tak trošku na švejkárnu. A potom už to mělo takový svůj samospád. V té armádě, abyste rozuměli, se to zvládlo tak, že někdy po generální stávce, v pondělí byla generální stávka, kdy nám ještě zakazovali se dívat [na televizi]. Krátce nato, pokud si dobře pamatuji, byl v ústavě zrušený Federálním shromážděním bod o vedoucí úloze strany a v tom momentě, kdy se zrušila vedoucí úloha strany, tak okamžitě nato byly zrušené funkce, přestaly být objektivně nutné, přestaly mít důvod existovat funkce politruků. Takže se zrušily funkce politruků, ale co s nimi? Byly jich všude tisíce. Absolventi Vysoké školy politické Klementa Gottwalda v Bratislavě. V podstatě to udělali tak, že je vyměnili mezi útvary a místo toho politruka zřídili funkci kulturně výchovného pracovníka. Přišel z letiště z Českých Budějovic politruk a u nás to byl už nový ksicht, když to takto pejorativně povím, který se jmenoval kulturně výchovný pracovník.“

  • „Vojna by byla naprosto nezajímavá, kdybych nenastoupil na základní vojenskou službu. Narukoval jsem do Mošnova na letiště, když jsem měl z vysoké školy specializaci jako letovod-operátor, ČVO409 myslím. To bylo číslo vojenské odbornosti 409 letovod-operátor, na což jsem měl během vysoké školy školení. Tak jsem nastoupil do Mošnova, bylo to 1. dubna roku 1989. Do té doby to bylo jako čtyřicet roků předtím, ale ta doba už v létě roku 1989, když jsem později po tom přijímači v Mošnově byl odvelený k útvaru do Bechyně, na letiště v Bechyni. To byla součást protivzdušné obrany státu. To znamená, že tam byly letadla MiG-21, které startovaly proti takzvanému narušiteli, který by přiletěl ze západu a nějakým způsobem by narušil hranice. Většinou to byly sportovní letadla zbloudilá z Německa, ze Švýcarska. To jsem osobně zažil, na které startovaly tyto MiGy. Tak se zvedala takzvaná hotovost. Já jsem byl na velitelském stanovišti. To bylo stanoviště kdesi pod zemí, v bunkru, odkud se naváděly tyto stíhačky na tyto cíle a vlastně fungovalo to jako centrální mozek toho letiště, odkud se všeobecně vydávaly povely. Takže tam jsem strávil vojnu. Už v létě roku 1989 bylo evidentní, že režim se už bojí, aby se něco nestalo, když tam byl takzvaný narušitel. Pamatuji si švýcarské letadlo, tak první zásadní věc, aby se mu nic nestalo, aby nebyl nějaký průser na mezinárodním poli, protože už vládla glasnosť a skutečně ten náš režim už neměl nejmenší zájem o jakýkoliv, s prominutím, průser. Tak se stalo, že letadlo bylo navedené do Českých Budějovic, na aeroklubové letiště Hosín, tam přistálo. Tam přišla Státní bezpečnost, toho pilota vyvedli, ubytovali ho v hotelu, strávil tam jednu noc a druhý den stíhačky, které byly na pomalé letící cíle, albatrosy nějaké, nebo letadla L-39, tak ho vyprovodily na hranice a pokračoval dál.“

  • „Zjistil, že [slyší] nějaký hluk. Byl zabraný do nějaké své práce po startu z Karlových Varů. Než mu to celé došlo, cítil, že má na zátylku něco, a to něco byla pistole. Celá posádka šokovaně zjistila, že tam stojí chlap s pistolí a okamžitě se snažil jim shodit sluchátka dolů. Okamžitě sluchátka dolů. Chtěli zabránit komunikaci. Posádka byla pravděpodobně na laika celkem slušně připravená, alespoň uměli přečíst kompas a chtěli letět na západ, takže si tak nějak něco připravili, aby přečetli někde kompas, aby byli schopni definovat, zda to letadlo skutečně letí, nebo neletí na ten západ. Posádka to nejdříve odmítla. Samozřejmě se tomu bránili. Došlo tam potom k diskusi, která končila tím, že kapitán Horáček povídal: ‚Tak sakra, když se chceš dostat někam do Německa, tak ho nech dělat.‘ To znamená, patřilo to mému otci, jak jsme se bavili o tom, že ta funkce navigátora-telegrafisty byla klíčová v tom, aby piloti věděli, jak letadlo vést po trati, aby se dostali tam, kam potřebují. A v tomto případě, když oni potřebovali dostat se do západního Německa, tak otec musel pracovat. Nějakým způsobem komunikovat. Samozřejmě nějak fanaticky se dalo letět podle kompasu, na hlucho. Ale musíte si uvědomit, že i ta posádka si uvědomovala, že letět přes železnou oponu znamenalo, bez nějakého bližšího oznámení, že posádka mohla očekávat, že vyletí stíhačky. Protivzdušná obrana státu, což může být velmi nebezpečné. Druhá věc je i to počasí. To, co je potřeba k tomu, abyste úspěšně provedli ten let, tak to všechno má vliv na bezpečnost. Takže nakonec ho přesvědčili, že sakra musí něco dělat, tak samozřejmě potom si tedy vzal sluchátka a začal komunikovat s oblastí v Praze, která samozřejmě zůstala také v šoku, protože když oznámil, že je přepadli na palubě, tak samozřejmě nastal šok a z oblasti zase: ‚Opakujte, opakujte!‘ Nějaké obecné principy a předpisy už tehdy, přiznám se, nejsem znalec tehdejších předpisů, ale byly asi velmi vágní v těch časech, co se týká únosu. A aby jim to oznámilo letadlo Československých aerolinií, tak z toho byly v šoku i složky oblastního řízení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED Praha, 08.11.2022

    (audio)
    délka: 01:22:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    ED Praha, 02.03.2023

    (audio)
    délka: 02:17:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo další netušil, že letadlo už do Prahy nedoletí

Ondrej Vechter během natáčení v roce 2022
Ondrej Vechter během natáčení v roce 2022
zdroj: Post Bellum

Ondrej Vechter se narodil 22. července 1965 v Popradu. Jeho maminka Soňa Vechterová, rozená Klinčuchová, pocházela z rodiny partyzána Pavla Klinčucha a matky Irmy Klinčuchové, která za druhé světové války zachránila obec Smrečany před vypálením trestnou výpravou SS. Pavol Klinčuch utrpěl zranění během Slovenského národního povstání v roce 1944. Po roce 1945 se stal vedoucím hotelu v Tatranské Lomnici. Kvůli nevoli ke komunistickému režimu ho však po roce 1948 sesadili a poslali jako účetního do cementárny na východ Slovenska. Tatínek Ondreje Vechtera, rovněž Ondrej, prožil dětství bez otce, který v roce 1931 emigroval do USA. Otec nastoupil do armády, ale tíhl k letadlům, a proto odešel do civilu a začal pracovat jako radiotelegrafista. V této profesi nastoupil 8. června 1970 do letu ČSA OK 096 z Karlových Varů do Prahy, který však přepadla skupina osmi únosců, kteří se rozhodli emigrovat a právě tento let zvolili jako únikovou trasu. K letadlům měl kladný vztah i Ondrej Vechter, který po maturitě v roce 1983 studoval na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině, obor provoz a ekonomika letecké dopravy. Na vojnu nastoupil 1. dubna 1989 a prožil tam divoký rok plný změn, končící pádem komunistického režimu a zrušením vedoucí úlohy Komunistické strany Československa. Po roce 1989 se stal dopravním pilotem, nejdříve u firmy Air Vítkovice, posléze u ČSA (České aerolinie) a nakonec u společnosti Smartwings, kde létal i v době rozhovoru v roce 2022.