Edvarda Valentová

* 1937  †︎ 2017

  • „Zase v souvislosti s válkou mám jednu vzpomínku, to mohla být třetí třída, měli jsme výborného pana učitele, který nám dovolil lehce vyrušovat. My jsme tam byli od první do páté třídy v té jednotřídce. Rázné zabouchání a přišel muž v divné uniformě, televize nebyla, my jsme se divili, byl to esesák. Pan učitel nám ho představil a na počest tohoto muže jsme měli zapět německou hymnu. Deutschland, Deutschland über alles. Mně to připadlo příšerně k smíchu. Nevím proč, ale já jsem se v přítomnosti esesáka při německé hymně začala chichotat, po dívčím způsobu. A pan učitel ke mně beze slova přistoupil a dal mně takovou facku, že jsem čelem vzala o lavici, nebyla jsem vysoká. Po vyučování mě vzal do kabinetu, do tý svý komůrky. Ne že by se mi omluvil, to ne, ale ujistil mě, že jsem si to zasloužila. Že by mohli být všichni velice moc potrestáni.“

  • „Ale mám ošklivou vzpomínku na druhý prosinec 1948. Kdy prostě jednou v noci se rozsvítilo, nějakej cizí mužskej přišel. Vyloženě mě vyřval z postele a teď začal prohrabávat tu postel. Pod postelí, byl to gauč s tím úložným prostorem, vytahovacím. Tak v tom se začal vrtat a teď jsem slyšela, jak dva chlapi, dva hlasy, řvou na otce. Ale co řvali, to nevím. Mezitím se mi v 47. narodil jeden bratr a teď byla maminka zase v jiným stavu, prostě úplně vyděšená matka v županu ve dveřích. No a pak vidím otcova záda a za ním tři chlapy. Viděli jsme ho až v květnu, potom. Byl asi ve vyšetřovací vazbě, ale žádných piklů nebo nějaký podzemní činnosti se určitě nezúčastnil. Nemyslím, že muž se dvěma dětma, třetí na cestě, si mohl dovolit být tak statečný a dělat něco takovýho. Ale taky nehezká je vzpomínka. Dovedete si představit, jak v dubnu vypadá vánoční stromeček? Prostě ten vánoční stromeček čekal na otce. On se vrátil až v květnu a vykládal, vrátil se někdo jinej, už se nevrátil můj bývalý otec.“

  • „Velitel ustupujících vojsk německé armády se jmenoval Schörner. A Schörnerova armáda byla setsakra armáda, i ty zbytky by nadělaly velikou paseku a oni ustupovali tudy, to znamená, že šli přes Voznici. Teď byl poplach, že berou dobytek a že hledají jídlo. Že se prostě zastaví, vlítnou do obce. Takže babička měla prostě ohromný nápad, že my necháme otevřený barák, aby nám nevymlátili dveře, a my se schováme pod smrček. My měli takový krásný stříbrný smrčky, s těma větvema přisedlýma k zemi. Tak jsme se každá otočila okolo toho smrčku. Nevím, jestli jsem to považovala za dobrodružství, nebo jestli jsem se bála, asi byla babička rozumná, vyděšená jsem nebyla. Mám z toho vzpomínku, kdy se mi mísí štěkot psů a štěkot tý němčiny. Oni opravdu byli takoví úseční, já jsem věděla, že to je němčina, protože ta se ozývala z rádia občas taky a z toho jsem dostala úzkost. A teď jsem slyšela, že se ten štěkot blíží, ten německej, takový šustění, a než jsem se začala bát, tak odešli nebo odešli někam jinam, já nevím. A po hodně dlouhý chvíli, já vidím tu babičku lézt po kolenou, ale jenom po třech prosím, jednou rukou se držela za zadek. Oni snad, to nevím přesně, šťouchali bodákama, jestli to měli, nevím, a babičku šťouchli do zadku, takže jí tam nechali takovej krvavej šlic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kytín, 13.09.2013

    (audio)
    délka: 35:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přežili jsme nacisty, pak přišli komunisti

Edvarda Valentová se narodila 5. července 1937 v rodině redaktora Lidových novin Edvarda Valenty. S příchodem německých okupantů se rodina musela přestěhovat z Brna na venkov, do Voznice. Pamětnice tam prožila válečná léta. V roce 1945 se rodina přestěhovala do Prahy, kde otec opět nastoupil do redakce Lidových novin. Po únorovém převratu v roce 1948 otce zatkli. Po půl roce vyšetřovací vazby se vrátil jako zlomený člověk. Edvarda Valentová vystudovala gymnázium, ale na vysněnou medicínu se z důvodu dřívější otcovy politické aktivity nedostala.