PhDr. Jan Urban

* 1951

  • „Měli jsme neuvěřitelně krásný dětství, dokud jsem si nezačal uvědomovat, že ne všichni se mají jako my. Já si pamatuju, že jsme byli součástí toho zvláštního zásobovacího systému, kterej partaj měla pro svý špičky, domácnost 109. Máma vždycky zavolala zetkou, tím zvláštním telefonem: ,Tady domácnost 109, soudružko, chci tohle a tohle a tohle‘ a za dvě hodiny přijeli dva soudruzi v modrejch nebo bílejch pláštích a dovezli nám od švýcarských sýrů po pomeranče cokoliv a já jsem nevěděl, že to jiný lidi nemaj. Já si pamatuju takový první překvapení, který ještě nebyly racionální, když jsem viděl starou paní, která probírala popelnice, mně bylo divný, jak to, že ji nezavřou… Pak jsem najednou začal zjišťovat, že jsou nějaký poražený třídy a že jsou nějaký přehmaty. A když jsme s tátou o těch věcech začali mluvit, on to hrozně těžce nes. On mi později, už jako disident a chartista, říkal, a já si ho za to vždycky budu držet jako obrovskej vzor, on říkal: ,Hele, já si můžu myslet, že jsem nikomu neublížil, já si dokonce můžu myslet, že jsem řadě lidí pomoh, ale já jsem byl součást vraždící mašinérie a na to žádná náplast není.‘ Nikdy si ho nepřestanu vážit za to, že nehledal výmluvy.“

  • „Můj první výslech, on to nebyl úplně první, ale první velkej výslech, trval jedenáct hodin. Já byl ještě tele, takže já jsem toho nažvanil a teprve na konci mi došlo, že jsem vlastně udělal to, co chtěli. Oni se mě ptali, proč jsem to nepodepsal a jestli jsem proti socialismu, a já sáhodlouze vykládal, jak studuju a že jsem socialista přesvědčením a lidská rovnost a že Kriegel je fajn chlap a že já je znám odmalička, tyhle lidi, a že to je všechno svinstvo a že padesátý léta se nesmí vrátit, než mi došlo, že jim vlastně skládám mozaiku, a to bylo poprvé a naposled, co jsem něco nažvanil a do teďka se za to stydím. Po těch jedenácti hodinách mě pustili a já ještě byl šíleně pyšnej, že jsem je donutil přepsat protokol a nakonec jsem si vynutil, že jsem tam nadiktoval nějakou formulaci, že jako ten socialismus a já nevím co všecko…“

  • „A pak jsme teda doletěli do Moskvy, já už tam měl od cestovní kanceláře auto, odvezli mě do hotelu, já jsem tam nechal tašku a jel jsem na adresu. Já jsem měl takovej těžkej modrej kabát, v tom jsem měl tajný kapsy, tam jsem měl složený věci, při normální prohlídce to nešlo najít. Měl jsem jednu jedinou záchytnou adresu, uprostřed nějakýho sídliště na konci metra. Tak jsem tam dojel, bylo to šíleně depresivní - smradlavej činžák, teda panelák, kovový dveře pomalovaný, zazvonil jsem, Lev Timofejev – disident, vězeň, spisovatel, otevřely se dveře, a když jsem řek, kdo jsem, tak tam vypukla revoluce. Všichni začali vejskat a objímat mě, protože se najednou ukázalo, že jsem byl jedinej z východního bloku, kdo proklouz. Polákům zabavili pasy, Maďary nepustili, i uvnitř Sovětskýho svazu různě lidi zavírali a tak… V tom bytě najednou já jsem měl smetánku sovětskýho disentu, byl tam třeba pozdější gruzínskej prezident, prostě opravdu smetánka. Tři dny jsme jezdili, oni mě tam vozili, byl z toho velkej skandál, KGB to narušovala, takže se to přestěhovalo pak do bytů, všechno bylo samozřejmě napíchnutý, byli tam provokatéři, všude za náma, metr za nárazníkem jezdila volha, před vchod toho paneláku postavili takovou tu maringotku s komínkem a s kamerou… A já jsem tam úspěšně pomlouval režim a ti organizátoři z press klubu Glasnosť udělali něco hrozně moudrýho, poslední večer mě odvedli domů k Andreji Sacharovovi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    UNYP - Malé náměstí, 11.11.2015

    (audio)
    délka: 02:50:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ta zem je taky moje!

Urban orez.jpg (historic)
PhDr. Jan Urban
zdroj: Archiv pamětníka, Ivana Čepková

Jan Urban se narodil 27. března 1951 v Hradci Králové jako druhý ze tří dětí. Jeho otec za války spolupracoval s odbojem. Jan navštěvoval základní a střední školu v Praze na Letné do roku 1965, kdy byl jeho otec jmenován velvyslancem ve Finsku. V letech 1967 a 1968 absolvoval Jan studijní pobyty v Anglii. Po jeho maturitě v roce 1969 na rusko-finském lyceu v Helsinkách se rodina vrátila zpátky do Prahy. Studoval filozofii a historii na Filozofické fakultě UK, studium ukončil v roce 1974. Poté se s manželkou Elenou přestěhoval do Prachatic, kde pracoval jako učitel. V lednu 1977 odmítl podepsat kolektivní prohlášení odsuzující Chartu 77, a byl proto okamžitě vyhozen ze zaměstnání, později zastával dělnické profese. Začátkem osmdesátých let se s rodinou přestěhoval zpět do Prahy a pracoval u Pražského stavebního podniku. Zároveň se stýkal s okruhem Charty 77, jejíž prohlášení podepsal, a fungoval jako spojka mezi členy a zahraničím. V roce 1988 spoluzakládal Východoevropskou informační agenturu a pracoval jako redaktor samizdatových Lidových novin. Dne 18. listopadu 1989 pomáhal odstartovat stávky studentů a divadelníků a stál u vzniku Občanského fóra, stal se jeho mluvčím. V roce 1990 vedl Občanské fórum do voleb a po jeho vítězství odešel z politiky. Pracoval jako novinář v Lidových novinách, jako válečný zpravodaj v Bosně a Hercegovině, vydával časopis Transitions, krátce pracoval v Českém rozhlase. Je autorem tří knih a divadelní hry, natočil dokumentární film. Přednáší na University of New York v Praze.