četař Irena Trojanová

* 1926

  • „My jsme se nevozili ani vlakem, tak byla první republika, my jsme neměli. A to se nedivte, republika se budovala. (Když jste různě chodili za tou frontou, chodili jste pěšky?) Jistě že pěšky, to byla výjimka, když nás svezli, to muselo být hodně daleko. Nebo třeba jsme... Vopravdu, mosty byly pryč, roztřískaný a podobně. Tak v tom Polsku, v ňákým asi městě nebo vesnici, nevím, ale my jsme tam pět dní neměli co žrát. A pak přišli prostě. Promiňte, že říkám žrát - i když to tam bude, to zničte. Že neměli jsme pět dní. A my jsme jedli zmrzlý brambory. A tam nás vezli, to ještě byli Rusové, teda spojenecký. A tam nás vezl vlak jako pro dobytek, ale tam nebylo nic. A tam jsme čekali pět dnů, kdy budeme jíst. A tak jsme šli žebrat k Polákům chleba, to už bylo v Polsku, a oni, že nemají. Čekali jsme, až nám něco hodí z letadla. Bylo nám řečeno, že jíst není co, že města jsou rozbombardovaný a letadla asi byly v nebesách. Takže nám naházeli, víte co, uzené kozí žebra. A to jsme vohryzávali. Než nám dali chleba.“ (44:48–46:37)

  • „(Vůbec, jak to bylo možné – přejít z Rudé armády do československé? To asi nebylo úplně snadné.) My jsme byli převezený, předaný, a to, počkejte, jak se to tam na tom Slovensku jmenovalo, a tam byl z Podkarpatský Rusi Balabán Vasil. A jinak nás všechny tři chtěli voddělat sovětský NKVD, že jsme utekli. My jsme neutíkali, nás odvezli. Ale vopravdu. A tam byl zakarpatskej NKVD, takže tak nám zachránil život, protože nás chtěli vopravdu jako dezertéry... (Takže vy jste opravdu utekli?) My jsme utekli, protože jsme tam nechtěli být. (A jaké bylo to přijetí tou československou armádou?) Normální. (No ale asi se vám žilo pak lépe.) No, žilo se nám lépe, mluvili s námi... Protože tam bylo hodně našich lidí nebo Čechů, kteří sloužili na Zakarpatský nebo Podkarpatský Rusi, tak voni nás brali normálně.“ (52:22-53:31)

  • „Tak já jsem Irena Trojanová. Tak narodila jsem se 11. května 1926 na Podkarpatský Rusi bývalý. Bylo mi, když přišli Maďaři a Němci, tak mně bylo třináct let. A jinak pocházím z deseti dětí, ale v životě jsme se neviděli. (Jak to?) Tak udělala, prosím, válka, že jsme se prostě neviděli, neznali, neviděli. (A kdy jste nastoupila do armády?) Do armády jsem nastoupila 18. listopadu, domnívám se, nechci se hrabat v papírech, tak nějak, 18. listopadu 1926, a byla to Podkarpatská Rus, to už tam máte, vy si to seřadíte pak. (1926, to ne, vy jste říkala 1944.) Já jsem narozena 1926. Já jsem nastoupila do Rudý armády. Byla výzva jako na dobrovolci. Ale ty dobrovolci, vy víte, jak to je. Prostě pudeš a hotovo! A já jsem vstoupila do Rudý armády. Já jsem sloužila v Rudý armádě určitou dobu, kde jsem prodělala takový – s ostatníma takovýma podobnýma, jako jsem já, jsme prodělaly takový rychlokurzy ošetřovatelek. No, prostě jsme se musely naučit, protože jsme byly prakticky bez vzdělání.“ (00:00-2:17)

  • „(Také jsem se chtěla zeptat, vnímala jste třeba, že by nějaký antisemitismus za války, který vy jste nějak zažila?) Podívejte se, za války jsem to nezažila. Ale bohužel, zažila jsem to za svobody, no prostě za režimu (komunistického). A byli to inteligentní lidi, byli to lékaři a podobně. Od tych jsem to zažila. Dneska jsou pod drnem už. (Jak se to projevovalo?) Po roce 1968 různě. Protože já jsem z Podkarpatský Rusi, že jo. Jestli vám to něco říká. (Jak různě?) Já nevím, když prostě chcete něčeho... takhle, chcete mít v něčem pravdu skutečnou, tak ji nesmíte stejně říct. Protože já jsem třebas byla v takový situaci, to není všeobecně, ale když si to dovolil velký šéf říct, abych si uvědomila, odkať jsem a co jsem... Víte, já jsem se narodila za první republiky, a když takoví lidi něco takovýho dokážou říct a hájit se, a řekne vám toto, to, co jsem vám řekla, myslíte si, že vás by to hřálo? Rozumíte mi dobře?“ (71:50-73:48)

  • „Já jsem sestry doma jednu jedinú zažila, když jsem odcházela do armády, Irma se jmenovala a o čtyři roky byla mladší než já. Takže třebas Julča, Marie, Anka, Justina - jedna zemřela - tak ty už byly pryč, protože vopravdu, aby vůbec mohly žít... Ona ta první republika sice byla dobrá, ale ve skutečnosti, když jste nic neměla, tak jste musela sebou někam hnout, abyste si na sebe vydělala, aspoň na oblečení. (Ale strašně moc lidí právě z Podkarpatský Rusi utíkalo do Sovětského svazu, protože čekalo, že tam dostanou třeba nějakou pracovní příležitost.) Jistě, utíkali, já jsem tam měla tři bratrance. A já vám řeknu, museli utíkat, protože republika se pomalu rozpadala nebo už byla rozpadlá pomalu. Tak voni museli utíkat. Já jsem tam měla bratrance třebas a utekl už v roce 1938. (A ti se pak dostali třeba do tych gulagů a tak a pak do armády? Nebo co s nimi bylo?) No, oni je pozavírali, dali je jako bokem, aby neměli... Protože v nich viděli zrádce. Aspoň vám to tak můžu říct, protože jinak je nemůžu jmenovat. Byli prostě internovaní. (A víte třeba něco o jejich osudech? Jestli se dostali třeba taky do té armády československé?) Do československý ano, protože tam byly i takový ročníky, jakos třeba já jsem byla. Většinou to byli kluci. Chlapi teda, co utekli a byli, dejme tomu, o dva tři roky starší. Tak jako děcko si je pamatuju. Byli internovaní, téměř všichni mimo tych, který jako volyňští Češi tak už nastupovali - nebo Češky - když už byli osvobozený Rusama. Rozumíte? Ale třebas nevstoupili do sovětský armády, ale vstoupili do československý, protože je osvobozovala československá armáda a nás osvobozovala sovětská.“ (15:27-17:51)

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Česká republika, 12.08.2002

    (audio)
    délka: 01:13:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nic vám nemůžu říct, říct vám můžu jenom tolik: Dělejte, co můžete, ale válku nechtějte

Irena Trojanová
Irena Trojanová
zdroj: Pamět Národa - Archiv

  Irena Trojanová se narodila 11. května 1926 v Nižní Remetě na Podkarpatské Rusi. Pocházela ze zemědělské rodiny s deseti dětmi. Většinu sester ale příliš neznala, protože byla z nejmladších dětí a sestry odcházely v brzkém věku z domova za prací a do služby, aby se uživily. Rodiče byli nemocní, a proto také Irena odešla v páté třídě ze školy, aby rodiče živila. Dalším důvodem bylo, že Podkarpatská Rus byla v roce 1938 obsazena Maďary a děti by se musely učit maďarsky a německy, což odmítly. Rodina byla dosti chudá, vše potřebné si sami pěstovali. V listopadu 1944 byla Podkarpatská Rus osvobozena Rudou armádou a Irena Trojanová do ní byla odvedena jako zdravotnice. V lednu 1944 utekla s přítelkyněmi do československé armády, kde měla také švagra a bratrance. Zdravotnice šly pěšky za frontou a ošetřovaly zraněné, také praly a dělaly, co bylo potřeba. Jejich život byl těžký a často měly i hlad. Po válce zůstala Irena Trojanová v Československu. Vystoupila z armády a dostudovala zdravotnickou školu. Vdala se za československého vojáka z východní fronty Vasila Trojana a dodnes žije v Praze. Pracovala v nemocnicích, ale také u SNB a ve věznici. Protože pocházela z Podkarpatské Rusi, setkala se v roce 1968 s projevy nepřátelství od Čechů.