plukovník v. v. Pavel Švec

* 1924  †︎ 2017

  • „Jenže přišel šedesátý osmý rok a začalo to v armádě taky... Nejdřív ty nejlepší komunisti začali být velice aktivní, Dubček a parta, že jo. Najednou se to někde, já nevím, otočilo, tak nějak si vzpomínám, že jsem měl službu dozorčího letiště a tam před kasárnama je ta hlavní silnice a tam jely tanky, kolona tanků. A teď se tam ty oficíři všeci, piloti a navigátoři seběhli k bráně a chtěli po nich házet kamení. Já říkám: ‚Hoši, z titulu své momentální funkce vám říkám: Okamžitě odejděte. Vy jste frontu neviděli, pro toho vojáka to je fronta, ano, jak náhle hodíš kámen, tak to tady všechno sesekne kulometem z toho tanku.‘ No a teď mi začali vyhrožovat, že jsem jako, že nejsem... Potom přišli vojáci, který obsadili letiště, a chtěli vodu. Tak jsem je dovedl k vodě, napil jsem se té vody, aby viděli, že není otrávená, tak jsem říkal: ‚Berte si!‘ Poděkovali jsme si navzájem, všecko. A teď začali tamti, že nejsem frontový voják, že jsem... já nevím, co všechno, jo... Já říkám: ‚Jo, hoši, jsem poučenej, ono to nejde takhle hurá, hurá.‘“

  • „Bývalí komunisti se srotili, protože už chytli vítr. Najednou začali, abych na toho a na toho napsal posudek, aby je mohli vyhodit z armády. Já říkám: ‚Hoši, nezlobte se, ale ten, na kterýho chcete, abych to napsal, ten přede mnou byl v Guineji, choval se ke mne jako ten nejlepší kamarád, o všem mne poučil, opravdu, že jsem neměl žádné problémy, a já mám dneska na něho napsat, že je takovej nebo makovej, abyste ho mohli vyhodit? Tak to ne.‘ Tak řekli, že když to nenapíšu, půjdu s ním. Pak ještě druhej, zase byl v mém roji, nějakej Sýkora, tak na toho taky. Já říkám: ‚Ne, nenapíšu! Žádný takový. Nemůžu. To jsou kluci... Proč bysme je vyhazovali, co vám udělali? Ježišmarjá, že nesouhlásí s tou invazí? Však to není správný, proč by souhlasili, že.‘ Tak mne vyhodili taky, no. Já jsem lítal ještě do sedmdesátého čtvrtýho roku, ti kluci, co byli určený, už v sedmdesátém vypadli. Ono tam bylo málo starších pilotů – a to víte, ministerský úředníci nechtějí lítat s nějakým začátečníkem, proto jsem vydržel ještě do semdesátýho čtvrtýho roku, než se zacvičili noví piloti.“

  • „Ten střelec byl ve strašnej nevýhodě, byl otočenej dozadu, měl před sebou kulomet a padák, vlastně jsme seděli na padáku a tam byla jen taková jako... Nebylo to pevné zkrátka, takže když pilot útočil, já jsem byl nohama takhle vzhůru. Můj hlavní úkol byl střežit ten aeroplán zezadu, aby nás nepřítel nepřekvapil. Když vám stíhač nalítne zezadu, tak vás lehce sestřelí, že jo. První takovej let jsem zažil a můj pilot byl rotmistr Hauliš Ondrej. S ním jsem letěl poprvé na frontu, po nějakej tej koloně německej, byl úkol ji zničit. Tak já jsem vždycky viděl, co se stalo, a on mi říkal tím rádiem, abych se koukal, protože on nemá čas. Útočilo se v kruhu, jako bombardovalo a střílelo, jo, to bylo asi osm mašin, tak a takhle v kruhu a zase dolů, další za nima. Tak ten střelec se měl vždycky koukat, když to pilot vybíral, tak já jsem měl možnost se koukat, tak jsem vždycky říkal, jestli to dostali, nebo ne. A poprvé, když jsem to viděl, byla kolona, že jo, a najednou byla roztrhnutá. Říkám: ‚No tak ten střed dostal.‘ Takhle jsme informovali ty piloty. On ten pilot neměl moc času na to, aby kontroloval, co udělal. Zaprvé, když letěl dolů, tak bylo potřeba, aby zamířil pořádně, a pak, aby to vybral, aby ho nějaký stíhač nenapadl, že jo. Tak my jsme měli úkol chránit ten aeroplán zezadu a přitom jsme informovali, když vybíral, co se stalo. Ono tam na to pozorování v tej vřavě takovej není moc čas, víte. Když to lítá takhle do kolečka, pěkně každý na něco zaútočí, na nějakou buďto baterii dělostřeleckou, nebo tank nebo něco, tak tam toho času opravdu není moc. Okolo vás se pořád trhají granáty, každý okolo střílí svítící střeliva, takže člověku se to zdá kolikrát blíž, než to je, říká si, že se uhne, a přitom to nebylo tak blízko.“

  • „My jsme to udělali s nějakým Švarným ze Slovenska. Jak jsme vykládali ty zbraně z toho aeroplánu, jo, tak jsme tam vzadu zůstali. To byl dopravní aeroplán, že, tak jsme tam vzadu zůstali. Všude byla tma, protože se nemůže svítit, když je... Přiletěli by a bombardovali, že jo, tak se muselo všechno dělat potmě. Zůstali jsme tam a odstartovali. Když jsme byli tam někde nad Karpatama, viděl jsem v tých okýnkách, jak po nás střílej zespodu, to bylo v noci. No a ten palubní mechanik se šel dozadu kouknout, jestli nemaj nějakej zásah, protože to bylo všechno strašně blízko. Ty střely, to svítí. No a teď tam přišel a kouká na dva chlapy: ‚Što vy zděs?‘ No tak jsme mu vysvětlili, že jsme letci, vtedy slovenský, a že bysme chtěli do Ruska, bojovat a tak dál. Tak nás zatáhnul dopředu ke kapitánovi letadla a ten byl k nám celkem takovej mírnej a říkal: ‚My vás dovezeme k nám a uvidíme.‘“

  • „Naložili nás na nákladní vozy do Března, tam byla posádka, tam byly zbraně, tak nás tam vyzbrojili. A šli jsme potom na Telgárt. To bylo první střetnutí s bojem... Němci to tam všechno vypálili, protože to byla vesnice, veliká vesnice, ale dřevěná pod Kráľovou Hoľou, že. To hořelo, no ale Němce jsme odtud vyhnali. Pak nás přemístili, protože jsme byli opravu dobře organizovaná jednotka. Pak zase hořelo u Handlové a tam na západě, že, tak nás přesunuli na tu stranu, tak jsme zase bojovali tam. My jsme byli normálně nasazeni jako pěšáci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.12.2006

    (audio)
    délka: 01:23:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nakonec jsem šel taky. Jako ti zápaďáci, akorát pozdějc.

Pavel Švec během války
Pavel Švec během války
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Pavel Švec se narodil 26. ledna 1924 v Pružině na Slovensku. Rodina se však brzy přestěhovala do Horního Lieskova. Rodiče pracovali jako zemědělští dělníci, na léto a podzim odjížděli pracovat na velkostatky do Čech nebo na Moravu. Jelikož byl Pavel Švec jedináček, jezdil s nimi. Otec později pracoval na stavbách v okolí Horního Lieskova, matka se starala o malé hospodářství. V roce 1943 se Pavel Švec přihlásil do školy leteckého dorostu slovenské armády. Studenti školy se v roce 1944 účastnili Slovenského národního povstání v bojích u Telgártu a Handlové. Během povstání se pan Švec dostal do Sovětského svazu. V Przemyślu se začal učit na palubního střelce. Sloužil u 3. pluku 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR. V dubnu 1945 začal bojově létat, absolvoval přibližně sto letů. Po válce zůstal pan Švec v armádě. V roce 1950 absolvoval leteckou akademii v Hradci Králové. Létal na bombardérech. V roce 1964 byl na rok poslán jako letecký instruktor do Guineje. Po návratu sloužil u vládní letky. V roce 1970 odmítl psát negativní posudky na své podřízené a bylo mu proto vyhoržováno vyhazovem z armády. Nakonec byl propuštěn v roce 1974. Poté obtížně sháněl zaměstnání, skončil jako řidič sanitky. Pavel Švec zemřel 22. června 2017.