Jiřina Šnoblová

„Den před mým svátkem, 14. února 1945, byl nálet. To už bylo před koncem války. Bombardovali nás Američani, omylem. Měli shodit bomby nad Drážďanami, ale někdo si to spletl a oni letěli nad Prahu. Bylo to po obědě. Pacienti se najedli a já šla dávat teploměry. Měla jsem je tam připravené. Měla jsem službu. Šla jsem k oknu, které vedlo do parku. Zahlédla jsem letadla, hučela jinak než obvykle. Řekla jsem: ‚Američani jsou tady, jdeme si dát teploměry.‘ Když jsem rozdávala teploměry v prvním pokoji, vtom padla bomba na schodiště. Nepočítali jsme s tím, že nás budou bombardovat Američani. Mysleli jsme si, že by to museli být Němci, takže jsme nikam neutíkali. Profesor dbal na bezpečnost, se signálem ‚do krytu‘ se všichni schovali. Byli na to už vycvičení, takže ti, co mohli, utíkali do krytu. Ale na schodiště spadla bomba, takže tam všichni zůstali. Schovala jsem se v pokoji mezi skříně. Bylo spoustu prachu, že člověk neviděl. Najednou tma. Z padající omítky se udělal mrak, takže jsme nevěděli, kde jsme. Jenom po hlase jsme se domlouvali, jestli jsme v pořádku. Takže pacienti, kteří nemohli vstát z postele a zůstali ležet, byli v pořádku a pacienti, kteří utíkali do krytu, umřeli. Kdo mohl, tak si k nám pro svého pacienta přišel. Někteří si je odvedli, aniž by nám řekli koho. Pak jsme chodili pátrat po kostelích, kde se shromažďovaly zbytky těl. Například naše uklízečka, z té zbyla jen ruka. Našla jsem ji v kostele, ve kterém jsem měla svatbu. Našli jen ruku a kolo s klíči, podle kterého jsem ji poznala. Vždycky to kolo držela. Ten park, ve kterém jsme hledali pacienty, nám dal zabrat. Měli nám říct, že jdou domů, protože jsme nevěděli, jestli jsou v pořádku. Všichni jsme byli rádi, že pan profesor byl na magistrátu, když byl nálet. Tenkrát ho zachránilo, že šel něco vyřizovat. Obvykle chodil po chodbách a každého posílal do krytu. Posbírali jsme pacienty na postele a oni nám je převezli do Všeobecné nemocnice, do prostor v přízemí a ve sklepě.“

„Ke konci války, když bylo 5. května povstání, celé dny jen přiváželi raněné, protože Němci se ještě bránili. Někde byli zalezlí a z oken stříleli po zdravých lidech. Od 5. do 9. května jsme měli službu v nemocnici, protože vozili raněné. Doktoři dělali, co mohli, ale krev nebyla. Dovážela se a bylo jí málo. Pamatuji se, že pan profesor Sekla, který bydlel na Malé Straně, se z nemocnice dozvěděl, že nemáme ani obvazy. Sedl na kolo a vše, co měl doma, nám vezl, nedbaje na nástrahy. Všude se střílelo. Zvonil zvonek. Šla jsem otevřít a říkala jsem si, kdo se to k nám dere? Snad to nejsou Němci. Musela jsem odemknout, protože hlídače jsme neměli. Všude se střílelo a pan profesor Sekla tam stál s aktovkou plnou zdravotnických potřeb.“