Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Karel Šerák (* 1923  †︎ 2016)

Tak jsme byli jako první dva tanky z 1. československé tankové brigády na Hradě

  • narozen 20. července 1923 v Českém Boratíně na Volyni

  • učil se zámečníkem, ale školu nedokončil

  • po obsazení sovětským vojskem 1939 pracoval na budoucí železniční trati a na letišti

  • po příchodu německé armády na Volyň roku 1941 byl svědkem vyvražďování Židů a Rusů

  • 20. března 1944 vstup do Svobodovy armády v Rovně

  • výcvik v Rovně, v Kivercích a ve vesnici Rusov u Kamence Podolského

  • sloužil jako velitel tanku u 1. československé brigády, ve 3. praporu u 2. roty

  • zúčastnil se bojů na Dukle, Zyndranowé, u Jasla, u obce Albertovce u Opavy a v Ostravě

  • dva z jeho tanků byly zničeny, s tankem č. 603 dojel do Prahy

  • do Prahy-Hostivaře dorazil 10. května 1945

  • demobilizace 20. března 1946

  • usadil se v Chotiněvsi na Litoměřicku

  • v roce 1957 vstoupil do zemědělského družstva, kde pracoval jako zootechnik a po maturitě v roce 1961 se stal pěstitelem – živočichářem

  • zemřel 17. července 2016

Dětství na Ukrajině

Karel Šerák se narodil 20. července 1923 na západní Ukrajině, v tzv. Volyňské oblasti, ve vesničce Český Boratín nedaleko města L´uck. Toto území bylo tradičně Ruské, ale na základě Rižského míru připadl po první světové válce západ této gubernie nově vzniklému Polsku.

Rodina Šerákova se na Boratín dostala s migrační vlnou na pozvání cara Mikuláše II. První tři roky byly opravdovým utrpením -po vykácení lesa si mohli dovolit jen ubohou zemljanku. Na zbytku pozemku si zorali políčko, ale půda v těch místech nerodila a první rok často pole vrátilo sotva tolik, co bylo zaseto. Navíc domorodé ukrajinské obyvatelstvo bylo zemědělsky zaostalé - praktikovalo zastaralý trojpolní systém, zatímco Češi znali hnojení. Karlův tatínek Josef pocházel z Lysé nad Labem a když přijel na Ukrjainu, bylo mu 17 let. Maminka Miroslava se tu už narodila.

Čtyři roky chodil Karel do Boratínské školy a poté nastoupil do České matice školské v L´ucku. Každý den tak pěšky musel ujít desetikilometrovou vzdálenost tam a zpátky. V zimě bydlel na placeném internátě. Po třech letech školu úspěšně dokončil. Bohužel přišel rok 1939 a invaze německých vojsk do Polska. Území L´ucka připadlo dle paktu Ribbentrop-Molotov Sovětskému svazu. Kromě učení se hospodařit si musel Karel doplnit ještě ruštinu.

Sověti versus Němci

Za Sovětského Svazu bylo zle. Ruská armáda byla ve špatném stavu, vojáci měli hlad a tak rabovali, kde se dalo. Navíc byla zkonfiskována část majetku, ze zbytku museli být ještě placeny odvody.

Poté přišel rok 1941 a s ním napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Lidé tuto událost ze začátku vnímali paradoxně pozitivně. Za Sovětů hrozil gulag, lidé byli posíláni na Sibiř a pro každého, kdo měl jen trochu víc než ostatní se vžil termín kulak. Po obsazení území Němci byly nalezeny materiály, dle kterých i rodinu Šerákových čekal transport na Sibiř. Za Němců ale lépe nebylo.

Hrozil odjezd na nucené práce do říše a zavedené pořádky ještě zpřísnili. Velkým úspěchem se však stalo, že velitelem L´ucké oblasti se stal Sudetský Němec, u kterého se podařilo vymoci oficiální výjimku pro odvody na práci, s výjimkou prací na Volyni (například stavba letiště).

Rodinná tragédie

Karlův dědeček vybíral od lidí peníze a ukládal je do záložny na společný účet kvůli vyhnutí se evidenci. Němcům však kdosi prozradil, že ho viděl počítat v noci peníze. Při razii se nic nenašlo, rosinu ale přesto nastrkali do sklepa a postříleli. Karlova maminka přežila masakr s prostřelenou plící. V Boratíně se pak konal velký pohřeb.

Banderovci

Poté přišla éra tzv. Banderovců, kteří v noci drancovali vesnice pro jídlo. Podle Karla Šeráka byli horší než obyčejní partyzáni, protože Banderovci si všechno vynucovali silou. předměty vynutila silou. Ve dne pro změnu přicházel teror od Němců. Běžná praxe byla taková, že vojáci přišli, vzali si vše co uznali za vhodné a domácnosti nechali jen minimální zbytek. Hospodářství také musela odevzdávat pravidelné odvody ze svých produktů.

Po znovuobsazení území sovětskými silami se také na Boratín doneslo, že v Buzuluku vzniká 1. československý armádní sbor, který vedl generál Heliodor Píka. 20. března 1944 do Rovna přijela vojenská komise a začal se tvořit nový vojenský útvar. Ke komisi se dostavilo mnoho dobrovolníků, jen z rodiny Šeráků tři muži, tatínek a dva bratři. Tatínka však kvůli věku nepřijali, bylo mu 57 let. Btarři v březnu 1944 narukovali k tankové brigádě. Bojovat začali 8. září. 

V boji

1.října 1944 přežil Karel zásah svého tanku, kde zahynuli tři další lidé, jako zázrakem bez jediného škrábnutí. Vypráví o tom, jak po čtrnáctidenním nasazení v tanku nemohl po jeho opuštění chodit, natoř běžet a jak se do relativního bezpečí zákopu doplazil. Stalo se tak u Zindranowa, což je Polská vesnice nedaleko hraničního přechodu se Slovenskem u Vyšného Komárniku.

Přišel útok na československé hranice. Pan Šerák vzpomíná, jak při útoku přišli o pět tanků a na smrt jeho spolubojovníků, kteří tvořili jejich posádky. V únoru dostala jeho brigáda 60 nových strojů, s kterými se ihned zapojili do bojových akcí. Po několika pokusech zahájili útok na Ostravu směrem od Opavy. Na Albertovci Karlu Šerákovi shořel tank, a tak dostal nový, vybavený dělem SU-85.

Po útoku na Albertovec bylo uspořádáno soustředění, kde dostal tank č. 603. 5. května pak dostali hlášení, jet co nejrychleji do Prahy (s bojovou zastávkou v Olomouci), kde nacisté zaútočili na rozhlas a v Praze vypuklo květnové povstání.

V Hostivaři pak zažil obrovské vítání Čechů. Zde mu jeden vojín přislíbil, že je navzdory rozkazu zavede na Pražský Hrad.

Válka pro Karla Šeráka skončila 20. března 1946, kdy byl demobilizován. Zabydlel se na Litoměřicku v Chotiněvsi. V roce 1947 se oženil s Miloslavou Škrabalovou, kterou znal z Boratína. V komunistické éře si udělal maturitu pěstitele/živočicháře a pracoval jako hlavní zootechnikem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století