Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Karel Šerák (* 1923  †︎ 2016)

Tak jsme byli jako první dva tanky z 1. československé tankové brigády na Hradě

  • narozen 20. července 1923 v Českém Boratíně na Volyni

  • učil se zámečníkem, ale školu nedokončil

  • po obsazení sovětským vojskem 1939 pracoval na budoucí železniční trati a na letišti

  • po příchodu německé armády na Volyň roku 1941 byl svědkem vyvražďování Židů a Rusů

  • 20. března 1944 vstup do Svobodovy armády v Rovně

  • výcvik v Rovně, v Kivercích a ve vesnici Rusov u Kamence Podolského

  • sloužil jako velitel tanku u 1. československé brigády, ve 3. praporu u 2. roty

  • zúčastnil se bojů na Dukle, Zyndranowé, u Jasla, u obce Albertovce u Opavy a v Ostravě

  • dva z jeho tanků byly zničeny, s tankem č. 603 dojel do Prahy

  • do Prahy-Hostivaře dorazil 10. května 1945

  • demobilizace 20. března 1946

  • usadil se v Chotiněvsi na Litoměřicku

  • v roce 1957 vstoupil do zemědělského družstva, kde pracoval jako zootechnik a po maturitě v roce 1961 se stal pěstitelem – živočichářem

  • zemřel 17. července 2016

Mládí a rodina

„Maminka byla střelená do pravé strany plic. Nehnula se, nemohla…“

Karel Šerák se narodil 20. července 1923 v Českém Boratíně ve volyňské oblasti na Ukrajině. Tatínek Josef Šerák pocházel z Lysé nad Labem, maminka se jmenovala Miroslava Šeráková (rozená Opočenská). Dědeček se spolu s tatínkem přistěhoval na Volyň před první světovou válkou.

Dědeček Šerák měl celkem šest dětí, pět kluků a jedno děvče. Josef, Jaroslav a Bedřich zůstali na Volyni a Václav a Ladislav zůstali v Praze. Bedřich po roce 1930 umřel, Josef byl tatínek a Jaroslav strýc.

Celkem měl Karel Šerák 8 sourozenců, sám je třetí v pořadí. Bratr Josef je o dva roky mladší. „Za polského státu se žilo dobře. Naši Češi si vedli dobře, uměli hospodařit. Takže to nebylo špatné.“

Chodil do České matice školské, čtyřtřídky v Lucku. Vyšší ročníky byly na úrovni měšťanek. České žáky učili čeští učitelé. Karel Šerák navštěvoval školu do roku 1938.

Jeho tatínek bojoval v československých legiích první světové války. „On byl pořád československý příslušník, do carské armády nemusel. V carské armádě byli starší než tatínek.“ Na Kavkaze byl celé čtyři roky války a po ní se vrátil do Českého Boratína. Živil se zemědělstvím a v roce 1919 se oženil. O rok později se jim narodila první dcera, sestra budoucího podplukovníka Karla Šeráka.

V roce 1918 přišla ruská občanská válka a boje mezi bělogvardějci a rudoarmějci. Dědeček byl nedlouho předtím na návštěvě u sester v Americe, a rudí si tedy usmysleli, že má doma hodně peněz. „Chtěli peníze a věděli, že dědeček byl v Americe. On si vydělal peníze, byl truhlářem.“ Pracoval ve mlýně pro jistého Protsera a poté povýšil na šéfa. „Takže si vydělával a kupoval desátiny (hektary – pozn. autora). Měl více a více hektarů.“ Všechny peníze utrácel za nakupování půdy. „Oni si říkali: ,Tak on má prachy, to musí mít doma peníze. ‘ Ale doma žádné peníze neměl. Zahnali je do sklepa – to byl dědeček, babička, strýc a maminka. Byl tam i čtyřletý kluk tetičky Marie…toho nějak přehlédli, byl někde schovaný. Postříleli je tam. Dědeček a strejda byli hned mrtví, babička byla raněná, vzepnula se a říká: ,Co po nás chcete?‘ Prásk! Zabili ji. Maminka byla střelená do pravé strany plic. Nehnula se, nemohla, a tak zůstala ležet.“ Nakonec byla vyléčena. Přežili i schovaný syn tety a služka, která násilníkům otevřela. „To byla velká tragédie. To byla jedna rodina, kterou vystříleli.“ Na Volyni se po první světové válce střídala různá vojska. „To bylo sopečné území.“ Maminka a teta Marie si rozdělily dědečkovy hektary napůl, každá měla 20 hektarů. V letech 1920-1939 byla Volyň po řeku Buk polská.

„Já jsem měl zůstat na hospodářství, a mně se nechtělo.“ Celá rodina měla československé občanství. „Každý rok prodlužoval tatínek pasy.“ V roce 1939 přišli na území Volyně Sověti. „Nikdo se nehlásil, že je československý příslušník. To bychom už byli na Sibiři. Kdybychom řekli, že jsme českoslovenští příslušníci, tak by řekl, že jsme špioni.“

Příchod Sovětů

„My jsme si říkali: ,Co to je za špatnou armádu? Ti přece nemohou nic udělat!‘“

Zpočátku Karel Šerák s kamarády nevěděli, co si mají o Sovětech myslet. „Jako kluci jsme zjišťovali, co je to za armádu. Přijeli koňmo na vozíku a my koukáme, co ty koně mají na sobě.“ Koně nosili moc těžké vybavení. „My jsme si říkali: ,Co to je za armádu? Ti přece nemohou nic udělat!‘“

Přišel k nim sovětský voják a postěžoval si na vlastní armádu, že mají pouze flintu a ešus a nemají co jíst. „Taky vybrali, co se dalo. Krávy nebo prasata sebrali…zkrátka zruinovali hospodářství.“ Karlu Šerákovi sebrali koně, kterého odmalička vychovával. „Oni ho vzali. Prostě šli, vzali a hotovo. Řval jsem jak malé dítě.“

„Nutilo nás to psát a mluvit rusky, tak jsme se to naučili.“ Splnit dodávky bylo mnohem těžší. Místní ukrajinský úředník vzal všechny hektary patřící rodině a dal sestře 10 hektarů, z nichž museli plnit dodávky.

Za sovětské nadvlády musel Karel Šerák prohazovat na železniční trati v zimě sníh a v létě pomáhal stavět u Boratína letiště. „V tom jednačtyřicátým napadli Němci Sovětský svaz. Letiště neměli hotové, to bylo v začátcích. Němci to neprováděli, protože viděli to krásné obilí.“ Jednoho dne v zimě měli pracující přestávku na svačinu a Karel Šerák si svačinu nemohl rozbalit. „Tak jsem si sundal levou rukavici, že si to udělám. Strejda tam byl se mnou a říká: ,Co ti je?‘…koukal na mě…,Já nevím.‘ Ruku mi dal hned do sněhu a mně se udělalo tak sladce. Na nic jsem nemyslel, jenom mně bylo hedvábně a krásně. Snad bych zmrzl od ruky. Já si říkám, když zmrzne někdo na frontě: ,Jednoduchý – ona mu zmrzne ruka, udělá se mu blaženě, přestane se pohybovat a v tu ránu je mrtvý.‘“

Sověti měli sepsané seznamy rodin, které pojedou na Sibiř. „Přijel Rusák na dvůr a říkal: ,Stříbrnou střechu máš‘…to byl plechem krytý barák…,a dvůr‘…a to bylo do čtverce…‘, tak kulak!‘“

Na Ukrajině tehdy působil Selrad neboli selská rada. „Když byla schůze, tak vykládali všechno možné. Kdo se jenom ušklíbl – ,tak tobě se nelíbí Sovětská vlast? Tobě se nelíbí? My tě naučíme.‘“ Obyčejně navýšili dodávky. Problém s dodávkami měla i rodina Karla Šeráka. Otec Josef Šerák se musel domluvit s místním Židem, kterému prodal zahradu. „Žid mu dal prachy, on je odnesl za tři dny na Selrad a byli jsme zase zachránění.“

Za kulaky byli označováni zemědělci mající přes 10 hektarů půdy nebo mající pěkné hospodářství do 10 hektarů. Kulaci byli i zemědělci s menším počtem hektarů. „Záleží, jak se choval k Sovětům.“

„Na letadlech byly hákové kříže, to jsme znali ze školy.“

„Když začali bombardovat, tak předsedové výboru říkali: ,Éto maňóvry! (manévry – pozn. autora).‘ My koukáme: ,Jó? maňóvry?‘ Na letadlech byly hákové kříže, to jsme znali ze školy.“

V okamžiku napadení Sovětského svazu Němci měla rodina Šeráků zaslouženou radost, vyhnuli se tak internaci na Sibiři. „Ale nevítali jsme. Věděli jsme, co jsou zač, ale nevyhnali nás. Měli jsme jet na Sibiř nejdříve vlakem a potom pěšky všechno.“

„Když přišli Němci, tak jsme si řekli: ,To bude ještě horší.‘“ Sověti chtěli maso, chleba, obilí a dobytek, zatímco Němci potřebovali sádlo, vajíčka, mléko, máslo, hovězí a vepřové maso.

Němci chodili po barácích a hledali schovávané Židy. Prohledávali i statek Šeráků. „On vlezl do stodoly a otevřel ji… já jsem se ušklíbl. To jsem neměl dělat. On se na mě podíval, chytil mě a hnal k baráku. Maminka si klekla a prosila. Chtěl mě zastřelit.“ Maminka omlouvala svého syna Karla. „Říkal Němec: ,Já ti jednu vrazím.‘ Ale neudělal to. Pak už jsem si dával pozor.“

Karel Šerák se vyhnul nucenému nasazení do Německa díky předsedovi Národního výboru v Boratíně Bedřichu Švejdarovi. Pomohl nejen Karlu Šerákovi, ale i ostatním. Syn Bedřicha Švejdara je v současnosti švagrem Karla Šeráka. „On uměl strašně chlastat. On jim lil a Němci chlastali. Pozval je k sobě, nalil je jak štěňata a pak jim nadával jak psům. Ten v tom uměl chodit.“ Pomáhali mu všichni ze vsi a díky němu a jeho řečnickému umění nebyla mládež z Boratína nasazena na práci pro Německo.

Vyvražďování Židů a Rusů

„Volali: ,Pomožte nám, zachraňte nás…‘“

Židé byli v Boratíně různě schováváni. Vzpomíná na Miloslavu Zajíčkovou, která se rozhodla uschovat Židy. „Slávina Zajíčků přivedla Židy. Asi dostala prachy, protože Židi platili zlatem. Tak Slávině dali Němci ostatní drát za krk a táhli ji autem. Takový tři čtyři kilometry.“ Karel Šerák neví, co se s ní poté stalo.

Vzpomíná na setkání s Židem na pozemku rodiny Šeráků. „Jsem navečer šel do dřevníku a od dřevníku to bylo ke stodole tak deset metrů. Byly tam takové vysoké stromy. Teď najednou slyším…ale potichoučku: ,Pane Šerák, pane Šerák…‘ Tak jsem chytil klacek, byl jsem připravený vždy, protože člověk nevěděl, na koho kde narazí. Teď on za stromem stojí a klepal s takovým pytlem zlata. Byl to Žid.“ Za pytel zlata si chtěl koupit úkryt. „Já říkal: ,Ty, Žide, já pustím psa a uvidíš, jak tě roztrhá.‘ On se sebral a utekl. Já ještě pomaličku za ním.“

Za stodolou měli větší stohy slámy. „Koukám na ten stoh a měl jsem černého psa. Pudlík šel a furt tam lez. Já to vezmu…odtáhnu slámu…další a koukám: ,Hm, sakra. Strkám nohy. Ne ne, tam nepolezu pod stoh.‘ Pes tam vlezl a nechtěl – vrčel, štěkal, ale nevlezl tam.“ Po válce se Židé objevili. „Přišel za maminkou a povídá: ,Paní Šeráková, já vám mockrát děkuji za to, že jste mě neprozradili.‘ A maminka mu říká: ,A jak jste žili?‘ – ,Copak jste měli malou zahradu?‘“ Všechno ovoce a zeleninu si brali Židé ze zahrady. „A oni si to skladovali na zimu. ,Kolikrát jste mně dali chleba jenom dírkou v okně. To vy nevíte? Váš syn tam oral a kolikrát tam šťouchal bičem, psa tam vodil.‘“ Ani šlápoty v zimě nemohli nalézt. „Když nebyl vítr, tak asi seděli a nevylézali. Když byla fujavice, tak asi vyrazili ven. Obyčejně v zimě ve  fujavicích a povětřích někdo ťukal a chtěl chleba. Jsme věděli, že žebráci jsou všelijaký.“  Židé tam byli od léta 1943 až do jara 1944.

Občas pomohl Židům v ghettu. „Koukám na něj a říkám: ,Támhle seš!‘ Jedu a říkám: ,Pojď hned za roh.‘ Už jsem připravoval slámu, nebo co jsem měl. Já jel a oni sebrali pytle a šli pryč. Dávali za to nějaké kabáty nebo textil. Žili tam normálně. Byly tam v jednom chumlu.“ Karel Šerák s nimi mluvil většinou polsky.

Karel Šerák byl svědkem protižidovských pogromů v Lucku. Do města jezdil s koňským povozem naloženým dřevem, cementem nebo pískem. „Tak jsem to viděl – auta navalená Židy. Židé řvali na mě, protože mě už znali. Oni hulákali a ten Němec vždycky koukal a hned flintou pohrozil na kočího. Ani jsem se neohlédnul. Volali: ,Pomožte nám, zachraňte nás…‘“

Vezli Židy na místa Hnidava a Hončárky, kde je stříleli. „Měli už připravené díry. Vykopali si to Židé sami pro sebe a Němci je tam třískali.“ Pomáhali jim i Ukrajinci. „A zajatci ruští. Tam byla ťurma (vězení v Lucku – pozn. autora) a byli tam zajatci. Oni na vozítkách měli naházená těla. Najednou jedu a koukám – on hýbal rukou. Byl vespod.“ Vozili je do Starčevskýho zahrady. „Taky tam obživl nějaký a hned musel běžet z kopce, pak po rovině a k řece. Jak utíkal dolů, tak ho nikdo neviděl. Ale ten kousek, aby se dostal k řece…on počítal, že se dostane k řece, že skočí do vody a odplaví se dál. Jenom ho viděli a pic.“  

Jak měli Němci zorganizované popravování Židů? „Měli tam stoly, jídlo a chlast. To si tam popíjeli a měli tam paraboly. Židé se museli svléknout a tam si stoupnout, dokud to bylo prázdné. Pic do týlu. Jestli obživl nebo neobživl, nikoho nezajímalo.“ Do vykopaných jam házeli vápno, aby nesmrděla tlející těla.

Banderovci a partyzáni

„Než aby ho pustili, tak si řekli, že je všechny zná. Tak ho oddělali.“

Vytvořily se skupiny partyzánů a banderovců. Partyzáni nepoužívali násilí, lidé jim ochotně poskytovali jídlo nebo jiné potřeby. Banderovci byli horší. „Když člověk neotevřel, tak vypáčili dveře. Neexistovalo říct: ,Nedám.‘ Správní partyzáni brali jen to, co potřebovali, nebo si vytvářeli nějakou zásobu, ale banderovci rabovali.“

Vzpomíná na kamaráda z Volyně, který odešel k banderovcům. „Najednou se ztratil a nebyl. On chtěl couvnout, chtěl se odtamtud dostat. Než aby ho pustili, tak si řekli, že je všechny zná. Tak ho oddělali.“ Manželka se po manželovi sháněla a obvinila banderovce z jeho smrti. „Tak přišli v noci a pozabíjeli je.“ Vyvraždění celé kamarádovy rodiny se stalo v roce 1944.

„Jdeme osvobozovat naši republiku!“

Dne 20. března 1944 odešli Češi z Boratína na odvod do Rovna. „To bylo: ,Jdeme tam, budeme osvobozovat naši republiku.‘ Do československé armády šel otec Josef, Karel i jeden z bratrů. „Já říkám: ,Já bych nejradši byl tankistou.‘“ Karel Šerák se učil pouze měsíc zámečnictví, a přesto byl přijat k tankistům.

V Rovně započali výcvik, rozdělili funkce vojákům a odešli zpět do Kiverců. Rozdělily se i čety a roty, Karel Šerák byl velitelem tankové posádky v 1. československé brigádě, ve 3. praporu u 2. roty. Velitel praporu byl generál Tesařík. Velitelem čety byl Toušek. Další velitelé čet byli Pisárský nebo Hecht.

Výcvik začínali na T-34 s kanonem 76 mm. „Velitel byl z levé strany, řidič pod ním, pomocník a nabíječ. To se muselo chodit pěšky, jako když se sedí v tanku. Byla to součást výcviku.“ Cvičili si i zabírání vesnice. „Zkrátka taktické cvičení.“

Poruchy T-34 měly. „To už jsme byli tak vycvičení, že jsme věděli, kde co vrže a co není správně.“ Dobře rozpoznali defekty tanku a dovedli je opravit.

Dne 2. května 1944 se přemístili na výcvik do vesnice Rusov u Kamence Podolského. Do Rusova na rozdíl od ostatních vojáků jeli tankem. „Já jsem neudělal deset kilometrů pěšky a oni udělali sto padesát kilometrů za tři dny. Já jsem se jim neposmíval.“ Vojáci si vybudovali v Rusově chaty. Na shromaždištích se dozvídali, kam a na co budou na výcviku útočit. Cvičili od března do srpna 1944. „To byl usilovný výcvik, pak už jsme byli hotoví.“

Na Dukle, na Zyndranowé, v obci Albertovce a v Ostravě

„Skočil jsem dva nebo tři skoky a podařilo se mi ho ve výskoku chytit za ten opasek a už jsme byli dole na zemi. A bum, bum, bum, už to řezali do tanku.“

Na Dukle dostal tank, který však pouze převzal. „Dostali jsme deset tanků a oni jeli na Duklu. Velitel byl zabitý, řidič také nebyl a mě jako velitele poslali. To nás byla skupina, čtyři chlapi jsme utíkali. Dolů jsme museli utíkat na pláň a hnali jsme, co to šlo. To jsme se rozprskli, abychom nebyli vedle sebe. Miny cvakaly a létaly a oni po nás řezali. Až do té vesničky jsme vlétli.“ Ve vesnici byl tank plný vyteklého oleje. Museli ho spravit. Měnila se rychlostní skříň a museli vytřít olej. Bylo to v září 1944.

Vyrazili tankem do hor, ale zapadli do bahna nad strání. „Bylo to pět nebo šest metrů dolů a my jsme stáli zadkem metr nad propastí. Tak se sháněly tanky a lana. Dva tanky to táhly a ještě traktor.“ Tank se snažili od bahna vyčistit a okolo nich zrovna šel generál Svoboda. „Říkal: ,Co je s vámi?‘ – ,Pojede, pane generále. Bahno…ale musíme to dát do pořádku.‘ – ,Tak dělejte rychle, ať už jste pryč odsud.‘“

Karel Šerák jako velitel tanku bojoval u polské vesnice Zyndranowá. Měli umístit československé vlajky na polsko-československých hranicích. „Do deseti hodin byla mlha, nebylo vidět vůbec nic. Až v deset hodin to přestalo. Tak jsem vyběhl a říkám Mauerovi: ,Musíme se tam podívat. Sám nejdřív, pak půjdeš ty.‘ – ,Prosím tě, neposílej mě, neposílej mě.‘ ,Co blbneš, vždyť tam nepošlu řidiče. To musíme sami dva, ty dva nebudeš vyhánět zespodu.‘“ Mauer odešel směrem na hranice, ale vrátil se s nepořízenou.

Dne 1. října 1944 byl tank velitele Karla Šeráka zasažen. „Najednou bim a už jsme to měli. Řidič zařval: ,Co je? Bojuj…‘ Už více nemluvil. Ono ho to vzalo a toho pomocníka taky. Zásah byl do spodní části, do toho předku.“ Karel Šerák měl hlavu vystrčenou z tanku a díval se na situaci. „Teď slyším druhý řach. Já byl první (v řadě tanků, jak šly po sobě – pozn. autora)…tak on vzal prvního, třetího a pátého a pak druhého a čtvrtého (v pořadí útoku, německý tiger trefil všech pět československých tanků – pozn. autora). Byl tam tiger ve stodole. Jenom tam měl díru a nás bral. To jsme stáli na místě a čekali, až se zvedne mlha.“ Celkem měl tank Karla Šeráka dva zásahy a tři vojáci z tanku byli na místě mrtví. „Já jsem ještě měl nahan na řemínku, a jak jsem vyskakoval, tak mě strhl dolů z tanku.“ Dostal se dolů z tanku, ovšem uběhl sotva deset metrů. „Nohy mně ztuhly a konec. Už jsem se nemohl hnout.“ Od počátku bojů v Karpatsko-dukelské operaci seděl v tanku, proto nemohl hnout nohama. „Tak jsem se chvíli po rukách plazil a hýbal nohama. Najednou kouknu a zákop. Tak do toho zákopu a tam vlétnu na nějakého chlapa. Říkám: ,Co tady děláš?‘ – ,To co ty!‘“ Z celého tanku přežil jenom Karel Šerák. „Když tank trefí ze strany, tak je to špatný.“ Hlavu měl venku i během útoku německého tigera.  Po válce si Karel Šerák uvědomil blízkost Dukly a vesnice Zyndranowá.

Po boji u Zyndranowé cvičil Karel Šerák nováčky, dělal jim instruktora. V případě potřeby jezdil autem a vyřizoval vojenské záležitosti. V bojích u Jasla přímo nebojoval, přestože se účastnil. „Většinou v noci jsme se stěhovali. To bylo klamání nepřítele. Na jednu stranu jsme jezdili a ti, co se připravovali na útok, byli zase jinde. Oni se snažili být potichu a my jsme dělali rámus.“

V Albertovci byla železniční trať a tankem ji nemohl velitel Karel Šerák přejet. Uviděl však násep, přes který se tank mohl přehoupnout a pokračovat v jízdě. „Byli jsme dva tanky a druhý tank více vpravo to chytil dříve. Tak jsem začal pálit – dal jsem rozkaz, protože tam byl ještě střelec. Asi dva nebo tři náboje jsme vystřelili. A břink ho.“ Tank byl zasažen 16. dubna 1945. Dostali ránu skrze celý tank. Střela projela mezi řidičem a pomocníkem, do motoru a ven. Pouze střepiny způsobily zranění, které odnesl Vladislav Záslocký. Tank začal hořet.

„Utíkám, hořel jsem, záda mně hořela, vlasy mně také hořely. A pěšáci okolo křičí: ,Tankíst, garíš, garíš.‘ Tak jsem to shodil. Běžím kousek dál, krčím se a jiný pěšák: ,Tankíst, smatrí, što tam na tánke!‘ Já se otočím a tam je nabíječ Ivanko na věži, plácá nohama a rukama. Jak lezl dolů, tak se zachytil a nemohl ani sem, ani tam. ,Kruci, co teď!? Tam ho nenechám!‘ Skočil jsem dva nebo tři skoky a podařilo se mi ho ve výskoku chytit za ten opasek a už jsme byli dole na zemi. A pryč! Utekli jsme kus a bum, bum, bum, už to řezali do tanku.“

Němci do shořelého tanku nadále stříleli. „Když praští do tanku a tank začne hořet, tak všechno, co vidí, střílí. To jsme dělali taky. Hlavně posádku postřílet. Všemi zbraněmi, jaké existují, do něj řežou.“

Karel Šerák poté spolu s Ivankem seděli na zídce. „A ve stehně dole mu prolétla střela. On to necítil a já jsem řekl: ,Co to tam máš?‘ Tak se na to podíval a v tu ránu mu začala téct krev.“ Přijela sanitka a obvázali ho.

S kamarádem se šli podívat na předchozí shořelý Šerákův tank z Albertovce. „Měli jsme nahnáno. Koukám na tank, že nemá věž. Tak jsem to odkrokoval a třicet metrů ležela věž od trupu. Jenom jsem se otočil a najednou pink. Oni tam mrzáci Němci ještě nahoře byli a stříleli po nás. Chtěli nás zabít, viděli pohyb.“ V tanku pravděpodobně bouchaly i náboje nebo nafta.

Karel Šerák si vedl zápisník, kam psal všechna místa, kterými projeli. V Albertovci mu zápisník v tanku shořel. Už si nepřál další tank, konec války byl na dohled. Třetí den čekání, co bude dál, dostal tank č. 603. „To už bylo jen před tou Ostravou.“

Po veliteli Romanim dostal tank poškozený ranou od panzerfaustu. „Dostal panzerfaustem, a jak seděl Romani z levé strany, tak ho to roztrhlo, zabilo ho to na místě. Ten střelec měl samou střepinu. Ten panzerfaust je jen dírka, tam to vleze a rozprskne se. Zrádná zbraň.“ Díra byla zavařená. „Já na ni vždycky koukl, aby se mi to nestalo. To byl takový hnusný pocit. Že byl mrtvý, mě tolik nebralo jako zavařená díra.“ Posádku dostal Karel Šerák úplně jinou.

Přišla příprava na boje v Ostravě. Karel Šerák bojoval zpočátku u Krmelína, pak se dostali až před Ostravu a Karel Šerák dostal příkaz od kapitána Janka udělat cestu skrze les. „Tak se dala hlaveň dozadu, aby se neurazila a poráželi se stromy. To bylo jako nic.“

V Ostravě vyjel Karel Šerák na kopec. Uviděli německý transportér, který rozstříleli. „Zkrátka se ničilo, jak se dalo. Tak jsme zaujali bojové postavení a třískali. Jak tam něco jelo, tak jsme do toho stříleli. …Najednou jsme nevyrazili ani tam, ani tam. Rozbila se rychlostní skříň, málem jsme vlétli do baráku. Přijela pojízdná dílna a dala se nová rychlostní skříň. Celou noc jsme to dělali.“ V Ostravě byl Karel Šerák koncem dubna 1944. Spolu s posádkou pomáhal „čistit“ město od německých vojáků.

„Taky mě měl Janko na koberečku: ,Jestli nepůjdeš, tak půjdeš do trestanecké čety.‘ Neodmítl jsem rozkaz, ale neprovedl jsem to, jak jsem to měl provést.“ Měli útočit, ale zůstali stát. „Nám se zdálo, že půjde o krk. Tak jsem řekl: ,Tak, hoši, ne. Budeme říkat jedem, ale budeme stát.‘ Dopadlo to dobře, byl tam ošklivý odpor, tak jsem střílel dělem a kulometem. Zprava na nás vylétli pěšáci, tak jsem řekl: ,Doprava.‘ Kulometem jsme to rozstříleli.“

„Vpřed na Prahu!“

Po Ostravě vyrazil tank Karla Šeráka směrem na Olomouc. „A pátého května začala Praha volat. Tak jsme dostali rozkaz: ,Ať to stojí, co to stojí…vpřed na Prahu!‘ Vyrazilo nás osm tanků.“ Zadržely je však boje v Olomouci.

Před nimi prchala Schörnerova armáda. „Ta byla vždy pět minut před námi a kdejaký most vyházela do povětří. To všechno zdržovalo a my ne a ne je dohnat. Oni by nás možná zlikvidovali…bylo jich hodně.“

V Olomouci poznal Karel Šerák únavu z bojového nasazení. „Mně se do toho tanku nechtělo, já už byl tak otrávený. To byly furt boje.“

V Litomyšli zažili náměstí plné vítajícího lidu. „Vpravo začali útočit na to náměstí Němci. Tak jsme s dvěma tanky vyrazili a já mu říkám: ,Ty vpravo, já vlevo.‘ Prskli jsme tam jedno dělo a kulomet a ruští pěšáci je obkroužili a vzali je. Tam bylo zajatých. Němců…“  Celou cestou do Prahy jim však chyběl doprovod pěšáků.

Konec války zastihl Karla Šeráka ještě na cestě do Prahy. „Odpory Němců byly. To jsme ještě stříleli jak kanonem, tak kulometem…a podporovali pěšáky.“ Poté jeli Hradeckou silnicí, kde měli rychlost až 75 km/h, ale gumy na kolech se začaly pálit. Museli je chladit vodou. Do Prahy-Hostivaře dojeli 10. 5. 1945.

V Praze napadlo Karla Šeráka podívat se na Pražský hrad. Zavedl je tam místní. „Tak jsme sedli a jeli. Před prvním nádvořím jsme zastavili a to bylo haló. Ale už jsme vystřízlivěli.“ Stáhli se k Dolním Měcholupům. „Tak jsme byli první dva tanky z československé 1. tankové brigády 10. 5. v deset hodin na Hradě.“ Poté o této události vyšly fotky a noviny popisující či zobrazující Šerákův tank č. 603. „Tak to někde v archivech je.“

„Člověk nemyslí, jestli vydrží nebo nevydrží. První záchvěvy jsou, když se začne útočit, když vyrazíme a jedem. To člověkem hází, to třepe všechno. Ale jak jsem do toho vlétnul, tak jsem nemyslel na to, jestli mě zabijí.“

Po válce

 Demobilizován byl Karel Šerák 20. 3. 1946. Přestěhoval se do Chotiněvsi na Litoměřicku. „Němka tu ještě chvíli byla, jmenovala se Ringlová a táta se jmenoval Wurm.“ Ringlová měla jednu dceru. „Pomáhali nám dělat, my bychom to nezvládli všechno.“ Při německém odsunu si vzali svůj majetek. „Dobře jsme s nimi vycházeli.“

V roce 1947 přijeli rodiče z Volyně a usadili se v Československu. Ve stejném roce se Karel Šerák oženil s boratínskou známostí Miloslavou Škrabalovou a v roce 1948 se manželům narodila dcera.

Měl problémy s hospodářstvím a potřeboval pomoc. „Tak jsem zašel na vojenskou správu a požádal, jestli by mně nedali nějaké lidi. Oni jich nám dali deset nebo jedenáct.“ Jednalo se o brance, o nové vojáky.

 Soukromě hospodařil do roku 1957, poté celá rodina vstoupila do zemědělského družstva. „Nám se tam nechtělo a oni nechtěli splnit naše podmínky. Courali k nám furt ti, kteří nás chodili přesvědčovat, abychom vstoupili do družstva…a když jsme byli v družstvu, tak jsme byli kamarádi.“ V družstvu dělal zootechnika, v roce 1961 si udělal maturitu na pěstitele – živočicháře a poté byl zvolen hlavním zootechnikem.

V 60. letech se Karel Šerák po letech podíval do rodného Českého Boratína, kde potkal kamaráda z dětství.

Šerákovy duby – „tam bylo asi šestnáct nebo sedmnáct obrovských dubů. To byly naše stromy na našem pozemku. Tam jsem k dubu vozíval mouku a maso. Vozil jsem to partyzánům.“

Poselství: „Přeji všem a doporučuji, aby si každý vážil toho, že je Čech, a znovu se obnovilo vlastenectví, které bylo před lety. Aby nebylo války a byl mír ve světě.“

Karel Šerák zemřel 17. července 2016.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století