„My jsme ho podrželi. Tady přišli Němci a ukradli nám ho. Ráno vstáváme. Prase není. A ono bylo březí, nebo jak to mám říct. Mělo mít ty malý. Máma hned šla po vsi a kouká, ve dvoře tam stojí kuchyně, kde si Němci vařili. A kouká, tam je naše prase. Tak ona jde k tomu oficírovi a povídá: ‚Tohle je naše prase, vaši vojáci nám ho ukradli.‘ ‚Né, naši vojáci neberou, naši vojáci nekradou. Ona prý chodila po vsi - ta vaše svině, a oni ji zahnali do dvora, aby ji Rumuni neukradli.‘ To bylo smíchu z toho. Tak nám ji dali a ona akorát ten večír, tu noc měla ty malý prasátka.“
„A patnáctého mě zvou na vojnu. Tam mě vyzvali do vojenkomatu. A povídají mi: ‚Tobě je 17 let, my tě ještě nemůžeme vzít do ruské armády. V 17 ještě nebereme.‘ Byl tam člověk z české armády: ‚Jestli chcete, běžte do české armády. Za nějakou dobu vás vezmou do ruské. A tady budete v české. Jste Čech, tam to bude takový a takový, po česky.‘ Dobře. A tak mě vzali do české armády.“
„Tam, akorát si pamatuji, ráno to bylo. Byl tam se mnou ještě jeden Čech... Tonda. Byli jsem spolu v zákopu. Akorát nám přinesli snídani. Začali nás ostřelovat. Němci začali střílet z minometu. Padá mina. Toho Tomše to zabilo. Já jsem se chystal, že ho někde zakopu, a tady padá druhá, mně do ruky. Odvezli nás do nemocnice do Lvova. Ve městě, to jméno už zapomínám, tam byli takoví, kteří se již uzdravovali. Tam mi vytáhli ještě úlomek z ruky, trochu jsem tam pobyl a pak jsem šel dál bojovat.“
„A napřed to bylo divný. Hodně já nerozuměl tomu tam. Bylo tam: ‚Čelem vzad, pochodem vchod, vlevo v bok, vpravo v bok.‘ Nebo řekli: ‚Fasovat pušku.‘ Co je to puška. Po rusky puška - to je dělo. Po česky puška - to je flinta. Bylo to takový hodně nepochopitelný.“
„Byly tam dva hotely (hostinice), jeden hotel, cesta a druhý. My jsme v jednom bydleli a přes cestu na druhé straně silnice byl druhý, tam byl prezident. Tam jsme drželi čestné stráže. A jednou... tam byla taková říčka neveliká a tam byl park. Koukám, jde prezident, má takového psa na provázku, na řetízku. Jde ke mně. Pozdravil se se mnou. A ptá se, odkud jsem. A kde mám rodiče. No tak, chvilku. Já mu to řekl. Já jsem se ho bál nebo se ho styděl. No a šel potom dál, tam chodil po tom parku.“
„Když vojáci vyrukujou
z kasáren na ulici,
všecky páni úředníci
i ty pražský Pepíci.
Mládenci a hezký holky
jdou vojákům naproti.
Sotva, že je slyšet,
sotva, že je slyšet,
jak buben rachotí.“
Leonid Růžička (Ružečko) se narodil v roce 1927 v Kirillovce u Novorossijska v SSSR, během druhé světové války zažil příchod německé a rumunské armády do oblasti Novorossijska v roce 1942. Rok poté při jejich ústupu byl s matkou a mladším bratrem deportován na Krym. Po osvobození Rudou armádou nastoupil v květnu 1944 do československé armády. V listopadu 1944 byl zraněn na východním Slovensku. Počátkem roku 1945 se dostal k hradní stráži na dočasném sídle prezidenta Eduarda Beneše na východním Slovensku u Košic. V roce 1945 odmítl nabídku zůstat v československé armádě a vrátil se zpět do Sovětského svazu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
